Neděle nejsou nuda, naopak!

Poslední dva víkendy po sobě byly natáčeny dle stejného scénáře. Jediná změna v něm nastala, když docházelo k záměně sobotního programu za nedělní. Mé aktivity byly ovšem neměnné. Orienťák a lezení. Tento způsob výstupu na celé mé expedici shledávám nejefektivnějším. Kombinuju poznávání míst, které nejsou psány v turistických příručkách o Bretani s těmi, co okupují jejich přední stránky...

Tak třeba dopolední orienťák konaný jedné březnové neděle někde v lese se spoustou maliní a ostružiní (dle mých strupů na nohách přetrvávajících již třetí týden) kousek od města Vannes a odpolední návštěva vyhlášeného naleziště megalitů z mladší doby kamenné ve městě Carnac.

Takový program na nedělní nicnedělání jako dělaný. Mého nápadu využít relativní blízkosti měst Vannes s Carnacem a udělat si výlet se ujal Yann - prezident orientačního oddílu v Nantes díky své vizáži a povaze přezdívaný pohádkový dědeček. Na mou poznámku, zda něco uvidíme, že internet hlásí v Carnacu v neděli ZAVŘENO, „děda“ obratem moudře zareagoval: „Buď klidná, slečna, ty šutry jsou tam už 6 000 let, do neděle vydrží a nepohnou se…“ 

Promluvily z něj zkušenosti. Měl pravdu. Naopak jsem z pohybu značně podezřívala šutry v lese, ve kterém jsem dopoledne pobíhala v rámci orientačního závodu. Po nahlédnutí do mapy jsem jen fňukla: „Tak jestli tohle dneska doběhnu…“ Doběhla jsem. V cíli jsem už jen počkala na ostatní parťáky z oddílu a cestou to Carnacu jsem pozorně naslouchala Yannovi, který barvitě vykládal o orienťáku ve skalách… „Mmm…skály," zasnila jsem se a podívala jsem se do diáře, kde bylo na další neděli napsáno červeně s vykřičníkem: CROISIC!“

Druhým způsobem poznávání je možnost návštěvy vyhlášeného místa v jiném ročním období, než pro které je vyhlášené a jeho prohlídkou z jiné perspektivy, než která je doporučována. Neboli – skalní lezení na pobřeží Biskajského zálivu u městečka Croisic. Letní vilky, penziony, restaurace a zavřené obchůdky se suvenýry hbitě míjíme, zastavujeme až na malém parkovišti kousek od pobřeží. Poněkud se divím, že z auta vystupuju stále s batohem na zádech. Ubránila jsem natěšení, nevysedám s lezečkama na nohách a rukama napatlanýma magneziem. „Dneska to není špatné,“ říkají uměření Frantíci. „Uááááááááááááá,“ hlídám se co nejvíce ve snaze nepovolit uzdu emocím a taktéž hodnotím situaci. Stejné citoslovce používám v průběhu dne i v případě, kdy se skála smýkne a spadnu, na hodnocení nedělního lezení to ovšem vliv nemá. Škrábance z ostružiní způsobené volbou trasy na orienťáku jsou pěkně podbarveny modřinami ze skal. Nejen mé nohy, ale i program expedice se každý víkend krásně vybarvuje. Březen je třetí měsíc v roce, písmeno „C“ je třetím v abecedě. Megality v Carnacu ani v neděli neutečou a Croisic se dá navštívit, i když člověk neví, co je to sedák a karabina. A do třetice. Čekají mě VelikonoCééé.

P.S. Stále studuji.