Prázdniny v Provence - Calanques z horolezecké perspektivy

5/11/2016 by Unknown 0 Comments A ⁺ a ^-

Mezi všemi těmi rozdíly ve francouzském a českém systému vzdělávání jsem si některé z nich oblíbila. Třebas týdenní prázdniny, které mám během svého Erasmu hned dvoje. Ty zimní jsem strávila prostopováním se až k Mt. Saint Michel a následnou skialpovou obchůzkou po Pyrenejích. Laťka byla tedy na ty jarní nasazena poměrně vysoko…

Limity jsou ale od toho, aby se překonávaly. K tomu mi dopomáhá alpský klub v Nantes. V pátek jsem si mapu zorientovala na sever a stejně jako o zimních prázdninách jsem se vydala na jih. Tentokrát jsem ale Pyrenejím jen zamávala a jela dál. Cíl ležící nedaleko od Marseille, kde první housle hraje Středozemní moře, které se zařezává do skalnatého vápencového pobřeží a společně s ním vytváří jednu z nejnavštěvovanějších přírodních krás Provence, nese jméno Calanques. Tento národní park okupuje přední pozice všech průvodců po Provence a téměř každý jej chce vidět. Ani já nejsem jiná. Od jiných se ale odlišuji úhlem pohledu, z kterého jej navštívím. Díky lezeckému sedacímu úvazku, lezečkám a lanu mě čeká šest dní vícedélkového lezení u Středozemního moře…

„Je to tady tak trochu pro fu*king tourists,“ píšu mamce domů ihned po příjezdu do moderního kempu. To mi ještě nedochází, jak bazén, teplou sprchu a myčku na nádobí v příštích dnech ocením. Počtem účastníků se náš výlet podobá skladbě fotbalového týmu: 10+1. Deset Francouzů a já. Jsou na mě milí, i když ze začátku cítím jistý odstup. Přece jen jsem pro některé malé pískle. Všichni ale během prvních dvou dní pochopí, že horolezeckou terminologii ovládám bravurně (na rozdíl od té ekonomické, kterou studuji). Ono, jde-li vám o život, učíte se poměrně rychle…

Každý „kalank“ má své jméno, lezecké sektory jsou ještě dále podrobněji rozděleny a pojmenovány. Pondělní ráno parkujeme auto u fakulty architektury, od níž je nejbližší přístup do oblasti Lumini. „Pospěš, pospěš, jdeš pozdě,“ popohání až škodolibě Frantík Yann (povoláním profesor na gymnáziu) opozdilé studenty, zatímco já cinkám na všechny strany lezeckým materiálem zavěšeným na sedáku a nedochvilným studentům opravdu nezávidím. Jediné, co mě onoho pondělního rána trápí, je volba náhrdelníku. Vyberu modro růžové lano a jsem připravena.

Každý den strávíme minimálně půlhodinkou chůze, abychom se přiblížili zvolenému lezeckému sektoru. Cestou konverzujeme buď o jídle, nebo o sportu, což mi naprosto vyhovuje. Občas přihodím i nějakou tu lekci češtiny. „Králík, a když je to malý, tak je to králíček…“ „Takže, vše, co je malý a milý, končí na CZECH,“ přijímám komplimenty, ale neopomínám pozorovat strmý sestup do jednoho z kalanků.

Sestupuju proto, abych to zase vystoupala. Respektive vylezla, a to ještě náročněji a s větší dávkou adrenalinu. Pro někoho asi nesmyslné, mně to smysl přece jen dává. Nejen mně… „Tohle prostě neuvidíš, když nelezeš,“ prohlašuje Clément při pohledu pod sebe, před sebe, nad sebe a já urputně přitakávám. Naprosto se to shoduje s filozofií, kterou jsem si ve Francii osvojila: „Pokud chceš navštívit vyhlášená místa, tak jiným způsobem nebo z jiné perspektivy…“

Program dní je homogenní, přesto pestrý. V úterý naše vícedélka začíná pět metrů nad hladinou moře, ve středu vylézám slavnou cestu l‘Arrête de Marseille, která je otevřená již přes 80 let, ve čtvrtek traverzuji horizontálních 220 metrů nad mořem a v pátek přidávám sto vertikálních. Když to všechno večer zapíjíme belgickým pivem či červeným vínem s hláškou „Na zdraví!“, div se nám z toho hlava nemotá.