Pramen zdraví z Posázaví aneb jak jsem strávila 9 hodin života na Posázavském drsoňovi

5/23/2017 0 Comments A + a -

Chcete-li prospěti, dítěti bledému, nic mu nekupujte, ale přihlašte ho na Posázavského drsoně a vězte, že se po pár metrech zahřeje a zčervená. Jedná se o závod jednotlivců či dvojic v nádherné posázavské krajině, kde máte 9 hodin na to, abyste na turistické mapě sesbírali všechny kontroly na kole, kanoi a běhu. Je jen na vás, zda seberete všechno a jak moc na krásu, respektive výkon pojedete.



„Ježiš, to má zas 9 hodin, to je hodně,“ vzkazuje mi mamka do webkamery, když skypujeme. Už jsem nebyla přes měsíc doma, zato jsem stihla čtrnáctidenní toulání po Mallorce, pětihodinový Kvadriatlon, třináctihodinový EPO survival a teď i tento závod. Nesměle přitakávám, přičemž se mi v hlavě honí, že jsem opravdu zvědavá, jak zvládnu 85 km na kole, 10 km na kanoi a 17 km na běhu. „Peťo a fakt se nebudeš zlobit, když nás Terka s Hvězdářem určitě předjedou na prvním kilometru?“ Připravuju si předstartovní alibi, že budu zdržovat…“
Řešíme, kudy na první kontrolu...

Tome, ty máš taky svou mapu, ne? :-) 
Letošní ročník byl specifický poměrně malým počtem přihlášených. Nebudu zastírat, že jsem ráno při rozpravě začala mírně panikařit. Prohlížela jsem všechny ty startující kolem mě a uvědomila jsem si, že závod jedeme jen tři holky, z čehož jedna je Terka Hnátková. Terka alias Tichošlápek, jak je této tiché nenápadné dívence přezdíváno. Terka s indiánským jménem – „ta, co utaví i sebetrénovanějšího chlapa.“ Prostě Terka je dobrá. Víc než dobrá.
A tak jsem v těch devět ráno na startu stála já vedle Terky a říkala si, jestli ještě nesednu a neujedu pryč. „3, 2, 1 – start.“ Hm, tak neujedu, musím jet. S Terkou jedeme vedle sebe a nadáváme na ty naše parťáky, že jedou rychle hned do prvního kopce. Jediný rozdíl mezi mnou a Terkou je, že ona to tempo zvládne. Já se v hlavě uklidňuju, že už jen 8 hodin a 57 minut. Úvodní cyklo prolog měřil cca 11 km a bylo na něm 5 kontrol. Už cestou ke druhé, což byl vysílač, jsem si říkala, že v té bundě jsem opravu startovat nemusela. Po hodině přijíždíme do depa v Ledči nad Sázavou. Tretry přezouváme za běžecké boty. Čeká nás 17 km běhu, na kterém je také 5 kontrol. Ukusuju housku, kombinuju ji s banánem a kofolou, do kapsy dávám gel, druhou půlku banánu a jsem připravena.
3,2,1... 

Na prologu se ještě smějeme...
 Běží se mi dobře. Kupodivu. Sice prvotní dva kilometry po asfaltu si připadám jak Forrest Gump, ale neřeším to a běžím. U každé křižovatky přibrzdím a naslouchám pokynům „ještě rovně“ nebo „tady doprava “ nebo „to je blbá mapa, asi tudy.“ Jde nám to dobře. Dokonce tak dobře, že do depa u vody ve Smrčné přibíháme před Terkou s Hvězdářem. Ti teprve přibíhají k lodím, zatímco my rozjíždíme strojové tempo na oleji, který korytem Sázavy „teče“. Je málo vody, takže občas se zaškobrtneme, jindy manévrujeme mezi kameny. Desetikilometrový úsek na vodě zdál by se poměrně poklidným. To by ovšem na posledním půl kilometru nesměl čekat pan labuťák. Celou dobu pádlování jsem vlastně říkala jen „šutr vpravo/vlevo.“ Teď to bylo ale „labuťák, Peťo, před náma, já se bojím…“ Do toho nás dopádlovali Hvězdář s Terkou, takže o zábavu bylo postaráno. Už už to vypadalo na klidný průjezd, ale když byl labuťák asi 20 m za námi, řekl si, že na nás zaútočí. Začala jsem ječet, přestala pádlovat. Panika. Hvězdář s Terkou vesele ujížděli, zatímco my jsme najeli do bláta a rákosí ve snaze zahnat labuťáka pryč. Naštěstí nás to celé to divadlo stálo jen zdržení, ale žádnou ztrátu květinky… Mohli jsme vyrazit na kolo.
Run Forrest, run...
Popisy kontrol – rybník, skautský tábor, vyhlídka, rozhledna, vysílač – naznačovaly, že během sedmdesáti kilometrů nastoupáme i nějaké výškové metry. Z depa odjíždíme po jedné hodině. Máme tedy dost času na kontroly 13-31. Snažím se, abych moc nezdržovala a zároveň, abych to zvládla. Jsem překvapená, když před kontrolou č. 17 máme na dohled Hvězdáře. Na osmnáctce už je dojíždíme. Na devatenáctku jedeme spolu. Já šlapu a nemluvím. Terka šlape a mluví: „Ahoj Barunko, jak se máš? Nehoní tě moc Operák? Baru, proč nemluvíš? Operáku, co s ní děláš?“… Už jsem psala, že je Terka jinej level, než já, že? J Já jsem věděla, že Terce neujedu, tak jsem se soustředila hlavně na to, ať dojedu. Takhle jsme se potkávali až ke kontrole 23. My jsme volili lepší postup, Terka více kopců. Tak se síly vyrovnaly.
Kontrolá...


Vypadalo to, že to bude „skoro“ i vyrovnané – čti „Terka ti nedá hodinu v cíli“. To by ovšem nesměla být kontrola 24, kterou jsme hledali dlouho. Tak dlouho, že jsem si stihla odpočinout natolik, abychom posledních sedm kontrol objeli fakt rychle. Teda relativně rychle v porovnání s mou běžnou rychlostí… Do cíle jsme přijeli se všemi kontrolami po 8hodinách a 22 minutách. V nohách jsme měli 100 km, v rukách 10 pádlovacích. V žaludku pár banánů, housku, bounty a gel. V hlavě jeden silný zážitek po útoku labuťáka, ale spoustu pozitivních po skvělém závodě.
Tak copak si vyberu...

Nejdřív ale poblahopřeju Terce...

...a Hvězdářovi...

a Tomovi taky, vždyť byl druhej :)
 Krásně zorganizovaný, v depech usmívající se organizátoři, po trati fandící fanoušci. Takže ponaučení pro všechny, nezalekněte se názvu závodu, může vás mile překvapit a potěšit… A o tom to přeci je…

Tak za rok:) Děkujemééé! I za všechny fotky :)