Pramen zdraví z Posázaví aneb jak jsem strávila 9 hodin života na Posázavském drsoňovi

Chcete-li prospěti, dítěti bledému, nic mu nekupujte, ale přihlašte ho na Posázavského drsoně a vězte, že se po pár metrech zahřeje a zčervená. Jedná se o závod jednotlivců či dvojic v nádherné posázavské krajině, kde máte 9 hodin na to, abyste na turistické mapě sesbírali všechny kontroly na kole, kanoi a běhu. Je jen na vás, zda seberete všechno a jak moc na krásu, respektive výkon pojedete.

„Ježiš, to má zas 9 hodin, to je hodně,“ vzkazuje mi mamka do webkamery, když skypujeme. Už jsem nebyla přes měsíc doma, zato jsem stihla čtrnáctidenní toulání po Mallorce, pětihodinový Kvadriatlon, třináctihodinový EPO survival a teď i tento závod. Nesměle přitakávám, přičemž se mi v hlavě honí, že jsem opravdu zvědavá, jak zvládnu 85 km na kole, 10 km na kanoi a 17 km na běhu. „Peťo a fakt se nebudeš zlobit, když nás Terka s Hvězdářem určitě předjedou na prvním kilometru?“ Připravuju si předstartovní alibi, že budu zdržovat…“

Letošní ročník byl specifický poměrně malým počtem přihlášených. Nebudu zastírat, že jsem ráno při rozpravě začala mírně panikařit. Prohlížela jsem všechny ty startující kolem mě a uvědomila jsem si, že závod jedeme jen tři holky, z čehož jedna je Terka Hnátková. Terka alias Tichošlápek, jak je této tiché nenápadné dívence přezdíváno. Terka s indiánským jménem – „ta, co utaví i sebetrénovanějšího chlapa.“ Prostě Terka je dobrá. Víc než dobrá.

A tak jsem v těch devět ráno na startu stála já vedle Terky a říkala si, jestli ještě nesednu a neujedu pryč. „3, 2, 1 – start.“ Hm, tak neujedu, musím jet. S Terkou jedeme vedle sebe a nadáváme na ty naše parťáky, že jedou rychle hned do prvního kopce. Jediný rozdíl mezi mnou a Terkou je, že ona to tempo zvládne. Já se v hlavě uklidňuju, že už jen 8 hodin a 57 minut. Úvodní cyklo prolog měřil cca 11 km a bylo na něm 5 kontrol. Už cestou ke druhé, což byl vysílač, jsem si říkala, že v té bundě jsem opravu startovat nemusela. Po hodině přijíždíme do depa v Ledči nad Sázavou. Tretry přezouváme za běžecké boty. Čeká nás 17 km běhu, na kterém je také 5 kontrol. Ukusuju housku, kombinuju ji s banánem a kofolou, do kapsy dávám gel, druhou půlku banánu a jsem připravena.

Popisy kontrol – rybník, skautský tábor, vyhlídka, rozhledna, vysílač – naznačovaly, že během sedmdesáti kilometrů nastoupáme i nějaké výškové metry. Z depa odjíždíme po jedné hodině. Máme tedy dost času na kontroly 13-31. Snažím se, abych moc nezdržovala a zároveň, abych to zvládla. Jsem překvapená, když před kontrolou č. 17 máme na dohled Hvězdáře. Na osmnáctce už je dojíždíme. Na devatenáctku jedeme spolu. Já šlapu a nemluvím. Terka šlape a mluví: „Ahoj Barunko, jak se máš? Nehoní tě moc Operák? Baru, proč nemluvíš? Operáku, co s ní děláš?“… Už jsem psala, že je Terka jinej level, než já, že? J Já jsem věděla, že Terce neujedu, tak jsem se soustředila hlavně na to, ať dojedu. Takhle jsme se potkávali až ke kontrole 23. My jsme volili lepší postup, Terka více kopců. Tak se síly vyrovnaly.

Vypadalo to, že to bude „skoro“ i vyrovnané – čti „Terka ti nedá hodinu v cíli“. To by ovšem nesměla být kontrola 24, kterou jsme hledali dlouho. Tak dlouho, že jsem si stihla odpočinout natolik, abychom posledních sedm kontrol objeli fakt rychle. Teda relativně rychle v porovnání s mou běžnou rychlostí… Do cíle jsme přijeli se všemi kontrolami po 8hodinách a 22 minutách. V nohách jsme měli 100 km, v rukách 10 pádlovacích. V žaludku pár banánů, housku, bounty a gel. V hlavě jeden silný zážitek po útoku labuťáka, ale spoustu pozitivních po skvělém závodě.