Okolí základního tábora

Zvykám si. Na všechno. Na pozdější východ slunce, který neurychluje ani vytažená roleta, na všudypřítomnou cizí řeč, kterou poslouchám v ranní tramvaji a snažím se jí naslouchat. Na čerstvě vonící křupavé bagety z pekáren. Na Francii.





Už to budou téměř dva týdny, co prozkoumávám uličky Nantes se zakoupenou měsíční jízdenkou na tramvaj. Vzhledem k tomu, že nepředpokládám investici do únorové tramvajenky a chci ve zdravém těle udržovat zdravý duch, konkrétně na kole, během prvních dní jsem si stanovila za cíl poznat okolí města, tedy base campu.

Pro získání cenných informací je nejlepší volbou návštěva informačního centra. V případě, že zaměstnancem „Office de tourism“ je milý, komunikativní, usměvavý pán, mám vyhráno. Dozvěděla jsem se, že zelená čára nakreslená na chodníku, kterou jsem nespočetněkrát křižovala, vás provede nejzajímavějšími místy Nantes. Měří celkem 14 kilometrů, lemuje celé centrum města od Château des ducs de Bretagne, přes hlavní třídu Commerce vedoucí až na Place Royal, k Opeře a okouzlující pasáži Pommeryae.
Mnohem více mě ale zajímají ta místa mimo zelenou trasu, pro kterou je zapotřebí mapa města získaná zdarma u milého pána v informacích. Zažívám si tu takový svůj vlastní orienťák. Uvědomím si, že dokonce kontroluju řidiče v autobuse, trasu koresponduju s mapou a v duchu si říkám, že zastávka před železničním přejezdem byla špatně zakreslená.

Nakupování je kapitola sama pro sebe. Nesnáším ho. Co se ale týče jídla, dokážu se kousnout. Možná právě s vidinou toho, že se poté zakousnu do kvalitního sýru či šunky. U regálů trávím neobvykle hodně času, než prostuduju téměř všechny etikety. Povzbuzením mi budiž oddělení s elektronikou, kde se pozastavím, abych se podívala na střelbu Ondřeje Moravce v závodě s hromadným startem v Rupholdingu. „Za nula. Yes,“ vykřiknu na obchoďák a zvesela pokračuju do oddělení ovoce a zeleniny nedbajíce reakce spolunakupujících…

Většinu volného času trávím ovšem objevováním sportovišť. Blízký park Grand Blotterau zdá se býti dobrým zázemím pro udržování běžecké kondice, to mi ale nestačí. Trošku mě mrzelo, když jsem se v kanceláři pro zahraniční studenty rozvášnila o systému tělesné výchovy na VŠE a místní koordinátorky asi nechápaly, jak něco takového může fungovat na škole s ekonomickým zaměřením. Nu což. Hledala jsem dál. Kdo hledá, najde. „Bonjour, je suis une étudiante tchéque…“, zněla má úvodní věta po vstupu do kanceláře francouzského alpského oddílu. Po dlouhé konverzaci, kdy jsem se snažila vykomunikovat nejlepší podmínky (čti neplatit žádný členský poplatek a využívat vše), jsem zjistila, že Rakušané a Francouzi jsou přátelé, tudíž díky členství v Alpenvereinu jsem plnohodnotná členka i klubu francouzského. „WOHOU!“ Spolu s každotýdenními sobotními tréninky orienťáku, které tady místní klub pořádá za 2€, začíná se skládat zajímavá skládanka.

Ale vše v postupných dávkách, přátelé, aklimatizace ještě nekončí…