Aklimatizační výlet č. 1 aneb do Bordeaux a zpět
Jelikož
základní památky a další významná místa základního tábora Nantes jsem již téměř
všechny prošmejdila, bylo na čase se ještě před začátkem hlavního výstupu vydat
na první aklimatizační výlet. Prvotní plánovanou etapu Nantes – Tours –
Poitiers – Bordeaux – la Rochelle – Nantes jsme spolu s kamarádkou Luckou
zkrátily na Nantes – Bordeaux a zpět.
Celý výlet byl tak trochu
v duchu „tyjo“ momentů. A to
v dobrém slova smyslu. Místňáci moc autobusy nejezdí, i přesto funguje
mnoho společností, které ve snaze nalákat klienty, nabízí ceny lístků tak nízké,
že se zdají nízké i nám – turistům. První „tyjo“
moment nastal v okamžiku, kdy jsme zjistily, že zpáteční lístek do
města světu známého hlavně díky dobrému vínu, nás vyšel na 8€ (700 km cesta tam
i zpět, délka autem 3h, autobusem 5h). Problém takhle levné dopravy byl ovšem
v tom, že laťka byla nasazena hodně vysoko – nebo chcete-li spíše nízko,
což byla další výzva k překonání. Další „tyjo“ moment nastal v místní polní kuchyni (univerzitní
menze), kam jsme se sebejistým výrazem nakráčely s cílem nárokovat si zvýhodněné
studentské jídlo. Vyšlo to. Návštěva informačního centra a získání nezbytných
map a jízdních řádů (samozřejmě zdarma) oblasti okolo zálivu Arcachon, pak byla
spolu s plánováním dalšího dne a prohlídkou Bordeaux náplní zbytku večera.
Nocleh
jsme měly díky Lucce zařízen přes Couchsurfing, tudíž
náklady na přespání nebyly vyšší než zakoupení jedné české lahvové Plzně na
uvítanou pro naši milou hostitelku. Ta nám na oplátku napekla výborný
čokoládový koláč, na který jsem vzpomínala i následující den směrem do Arcachonu
– malého města ležící asi 60 km jihozápadně od Bordeaux na pobřeží Atlantského
oceánu.
První a asi poslední negativní „tyjo“ moment nastal právě po příjezdu,
kdy jsme prohlásily: „Tyjo, tady zdechl
pes. Ale v létě by to tu mohlo být hezký,“ zamyslela jsem se ve snaze
zlepšit si náladu při deštivé procházce okolo oceánu. Arcachon ovšem nebyl
cílem tohoto aklimatizačního výletu. Jeho vrchol se ukrýval asi půlhodinu jízdy
městskou dopravou jižním směrem. „TYJO!!!,
tak takový jsem to nečekala.“ Přesně taková byla reakce na tzv. Dune du
Pilat – neboli největší písečnou dunu v Evropě, která je v letních
měsících lákadlem turistů. Podél Atlantiku se táhne v délce cca 3 km a je
vysoká až 110m. Kromě toho, že se jedná o cennou přírodní památku, rychlost
jejího rozšiřování je nebezpečná. Díky navátému písku z moře se každý rok
rozšiřuje až o 5 metrů (cca 15 000km2).
Jelikož
v zimě by se sem pravděpodobně nevydala aklimatizovat žádná jiná výprava,
celá duna patřila jen nám. Měly jsme štěstí v podobě slunečních
paprsků, které nám umocňovaly výhled na majestátný výtvor Matky přírody.
Stejně
ale jako zdolání himálajského vrcholu není vítězství, i nás čekala cesta zpět,
dolů, do údolí. Pomocí kombinace portálu spolujízdy blablacar a již
výše zmíněného ultralevného autobusu, do základního tábora jsme dorazily
v pořádku – unavené, ale nabité energií. Dvoudenní aklimatizace byla
úspěšná.
2 komentářů
Write komentářůAhoj Báro, super čtení a dobrý nápad tento blog.
ReplyLubor.
Jééé, děkuju moc :)
Reply