Hrajte mi blues za moje skvělé plány…

Pyreneje neboli v českém překladu hory, které se nachází daleko za Alpami. Předchozí věta budiž vysvětlením, proč toto pohoří zůstává pro mnohé středoevropany a naše krajany zapovězeno svou návštěvou. Překlad nelze aplikovat v případě, že jednou z vašich nejoblíbenějších webových stránek posledních dní během pobytu v základním táboře je stránka Francouzského Alpského Klubu (CAF) sídlícího přímo v base campu, jež ve své agendě láká na všemožné doplňkové aklimatizační výlety.

Můj středeční dílek skládanky a příjezd od jedné z nejnavštěvovanějších památek Francie Mont Saint Michel krásně zapadl do dílku čtvrtečního. Cílovou destinací se pro následující čtyři dny stala nejzápadnější část Pyrenejí – otevřené údolí okolo říčky Ossau se svým dominantním Pic d’Ossau (2 807 m.n.m.) alias „Matternhornem Pyrenejí“. „To jsou panoramata…“ Bleskla mi ostřílená filmová hláška hlavou ihned po příjezdu na parkoviště a nazouvajíc lyžáky jsem se potutelně usmívala radostí, kde a jak jsem se to tady vlastně ocitla. „Jupíííííí, jsem v horách,“ nemohla jsem uvěřit. Připadala jsem si, jako by má hlava byla oddělená od těla, které již dobrou půlhodinku automaticky provádělo mně ten dobře známý a uspokojující pohyb posouvání jedné lyže před druhou. O křupavém zvuku, který uslyšíte v případě, že hudebním nástrojem je lyžařská hůlka, lehce přimrzlý sníh a slunce opírající se do zad, ani nemluvě. Zkrátka mi bylo jasné, že tuhle čtyřdenní symfonii si moc ráda poslechnu. 

Po dopoledním přeškolení na téma zacházení s lavinovou výbavou jsem cestou do sedla Col d’Anéou (2 243 m.n.m.) trošku rebelsky zdravila všechny kolemjdoucí na sněžnicích či sjíždějící skialpinisty česky. Přistihla jsem se, že česky tady mluvím v okamžiku, kdy nepotřebuji nic vysvětlit, když jsem ráda, že jsem, kde jsem a nic víc nepotřebuji. Je vám tedy jasné, v jakém jazyce jsem komunikovala druhý den při výstupu na Pic de Canaourouye (2 347 m.n.m.). Půlhodinový sjezd měl být zakončením té sluníčkové parády, to bych ovšem nesměla přepnout na francouzštinu a směle se do pléna ozvat s vědomím, že nemám co ztratit: „A nevyšlápneme si ještě kousek znova, když jsme to zvládli tak rychle?“ Pozitivní ohlasy mě nemálo potěšily a nakonec se z druhého výšlapu dne vyklubal nejlepší sjezd celého pobytu. P-O-H-Á-D-K-A!

Den třetí jsem si do kopce moc neprozpěvovala. Nejen že výstup kuloárem vyžadoval větší technickou náročnost, ale také jsem trošku brblala, neboť jsem si předchozí den namazala obličej vypůjčeným opalovacím krémem s UV faktorem 50+, což jsem zjistila až večer na chatě. Jelikož jsem nezaznamenala očekávané známky opálení, výstup na Pic d’Estrémère (2 165 m.n.m.), který byl především ve stinné části, mě znepokojoval především z důvodu neúspěchu plánovaného opálení se. Netrvalo ale dlouho a mohla jsem opět česky spustit: „Kéééž slunce svítí nám!“, což značilo jediné. Všude kolem mě se rozprostírala epesní panoramata a já jsem s obličejem nastaveným ke slunci vnímala ten klid a energii, které se mi dostávalo. Tam jsem si uvědomila, že i v překladu může někdy být chyba. Pro mě už totiž Pyreneje nejsou jen „to“ pohoří rozdělující Francii a Španělsko ležící někde daleko za Alpami…