Fáze dvě
Trvalo to přesně dva měsíce. Šedesát dní, během kterých jsem si zvládla v základním táboře Nantes vše vyplnit, zařídit a vyjednat tak, aby následujících 92 dní expedice probíhalo bezpečně, ale taky s pořádnou dávkou adrenalinu, nadšení a práce s výstupem spojené. Můj diář je zaplněn. Každý den má svůj vlastní příběh, můj denní algoritmus je nastaven na modul sport/škola/sport/pivo/škola/sport/sport.
Ve škole se rozjíždí projekty, deadliny se stanovují postupně, práce se nabaluje a je jen na naší skupině, jakou zvolíme taktiku výstupu. S podniky a jejich zástupci, od nichž máme zadání projektů, komunikujeme pomocí videokonferencí a o výsledcích naší práce informujeme našeho garanta pravidelnými maily. „Trošku jinej level,“ chce se mi říct… Aby to ale nebylo tak dokonalé, jak se zdá, mám problém. Dostala jsem se do fáze, kdy mi povinná docházka ve škole neumožňuje podnikat všechny výlety, které bych chtěla. To značí jediné – AKLIMATIZOVALA JSEM SE!
V Bretani začíná jaro. Zelené stromy s pučícími květy, do kterých se opírá jarní slunce, jsou mnohem hezčí než ty stejné zelené stromy za deštivého dne. Zelená je všude – i na semaforu směrem na Pont Caffino – do lezecké oblasti vzdálené asi dvacet minut autem od Nantes, během kterých se rozhlížím doprava doleva a sleduju budoucí Muškát. Tradiční vinnou odrůdu okolí řek Maine a Sèvre. Právě dominantou obou břehů řeky la Maine jsou skály v žabožroutské horolezecké hantýrce zvané Pont Caf, které se na pravém břehu tyčí až do výšky 35 metrů. Tato strana řeky je okupována spíše zkušenějšími horolezci, kteří si mohou procvičit i vícedélkové lezení, zatímco na levý břeh si to šmárují skupinky začínajících nadšenců učících se vytvoření horního jištění a slaňování na méně obtížných cestách.
Další vhodnou lokalitou, kterou jsem si do svého horolezeckého deníčku mohla zapsat, je oblast l’Île aux Pies. Cesta směrem do bretaňského výběžku, tedy severozápadně od západního tábora trvá hodinu. Čas se mi ovšem zastaví v případě, kdy nazuju lezečky a chystám se vytáhnout jednu z cest. Obtížnost překonatelná, zážitek ne. Výhled epesní. Byť jsou to věty holé, nepotřebuji psát víc.
Co potřebuji více, je procvičení orienťáku, neboť následující víkend jsem se zrovna na jednom ztratila. Mapa byla rozsypaná na puzzle, pospolu byly vždy jen dvě kontroly. Chtělo to logiku, kterou, jak jsem si potvrdila již před čtyřmi lety při přijímacích zkouškách SCIO na vysoké školy, nemám moc dobře vyvinutou. Tehdy mi nepomohla ani instituce Cermat a její podoba názvu se švýcarským Zermattem, což byly jediné plusové body z mé strany. Zpátky k expedici. Místní orientační klub Nantes Atlantiques funguje správně. Každý týden v sobotu jsou tréninky na různých místech v Nantes, přibližně jednou za měsíc jsou závody. A já jsem co? Já jsem součástí. J
Tak nějak se opět potvrzuje, že cesta do nejistoty nemusí být vždy prohraná. Protože tohle je pro mě výhra nad sebou samou. Nevadí mi, že se ztratím při orienťáku, že spadnu na skále. Důležité je, že se vždy najdu, zvednu a lezu dál. Až na samotný vrchol Nanta Erasmy 2016.
