Cesta na Moravu vol. II – díl druhý – Outdoorové hry bez hranic

 Tahle jména se stala taky vodítkem prvního čtvrtečního prologu. Ihned po příjezdu jsme se vydaly na průzkum a postavily krátkou trasu po areálu kempu. Start byl z hospody, po jednotlivcích a intervalově. Cílem bylo projít trasou označenou reflexy a dojít do domečku, kde ležela obálka se jménem každého. Tu vzít, vrátit se do hospody a luštit vzkaz napsaný cyrilicí:

 „Tak cooo Vendulko, myslíš, že se jim to líbilo?“ „Mě to hrozně bavilo, jak to luštili a nevěděli.“ V tento okamžik jsme si ještě nechtěly uvědomit, co jsme tím úvodním prologem spustily.

Noc ze čtvrtka na pátek

Zatímco obě knížectví šla po prologu buď spát, nebo ještě pařit, my jsme se zavřely na chatku č. 16 a šly psát, nikoli spát. Vendy vytáhla čtverečky se jmény a zmáčkla tlačítko START ve svém analytickém mozku. „Musíme to udělat tak, aby z těch trojic vznikly dva týmy. Bude několik stanovišť a na každém bude papírek s nápisem – Když jsi kluk, běž na č. X, holky půjdou na Y)...“ Jsou dvě ráno , já tuhle skládačku začínám chápat o čtvrt na tři, a tak se okamžitě snažím zapojit. „Takže Filip by mohl jít na dívčí záchody a potom někam daleko, třeba ke vstupní bráně, to je č.8", přidávám se. Vypadalo to asi takhle:

Pátek, sváteční to den, sedák a lezečky si do batohu vem!

Budík máme na 7:43, třikrát ho sice odložíme, ale je nám jasné, že tiskárna musí během půl hodiny tisknout úvodní zdravici pro knížata Mojmíra a Pribinu. „Baru, ta tiskárna je skvělá.“ „Jo je. Bez ní už nejedeme.“

V devět ráno se spouští ta naše motanice. Já beru jogurt a jdu před budovu. Dívat se, jestli nás budou ostatní těmi pohledy probodávat nebo ne. Cílem celé hry je vytvoření dvou týmů. Z původních šesti pomíchaných skupinek vzniknou dvě, které si musí zvolit svého knížete.

 Naštěstí to dopadlo dobře. Oba dva týmy se potkaly a vybraly si svého knížete – Mojmíra (Marťu) a Pribinu (Péťu).

Polední a odpolední program je předem daný. Jelikož si taky chceme odpočinout, bereme kola a jedeme do lezecké oblasti pod Martinkou. Na Pálavě je specifické to, že se tam může lízt jen od srpna do prosince. A my jsme tady kdy? My jsme tady v říjnu. Zn. Ideál. O tom, jak jsme se měli, už píšou fotky samy. 

Páteční svátek jsme ukončili degustací vín a hodováním ve sklípku v Zaječí. S Péťou a Marťou jsme hrály na kytaru, flétnu a melodiku čtyři hodiny v kuse. Nechápu. Na ubytovnu jsme se vraceli ve dvě ráno.

„Vstávej, musíme zakreslovat mapy,“ ozvalo se vedle mě. Vendy zazvonil budík a říkal jí, že musí vstávat. Ona tu informaci přijala a ve svém mozku dala „Přeposlat Báře“. Nový level naší komunikace. Je teprve sobota a my už si začínáme přeposílat zprávy.

„Jak tohle zvládneme a nepohádáme se?“ Říkám si v duchu, ale na hledání odpovědi nemám čas. Musíme vstávat a zakreslovat mapy. Sobota je důležitá z hlediska toho, že oba týmy budou bojovat o rozstříhané kousky map, na kterých jsou zakreslené kontroly na nedělní survival. Takže proto jsme v pátek moc nelezly po skalách, ale pobíhaly po Pálavě a hledaly hezká místa mezi vinicemi.  Z jednotlivých ústřižků mají za úkol seskládat si co nejvíce map. Čím více map budou mít, tím více týmů v rámci knížectví mohou vyslat v neděli do boje.

První hra, kde týmy mohou v sobotu získat první dílky map, se jmenuje „Obleč si svého knížete.“ Dáváme k dispozici všechny blbosti od krepového papíru až po tavící pistoli a necháváme týmům čas tvořit až do 11:30 masky pro svého knížete. O hodinu dříve si povoláváme jednotlivá knížata k sobě, kterým dáváme A4 stránku s indiciemi napsanými v cyrilici, kde najdou kousky map. Na asi dvaceti místech je však jen jedna mapa. Ten tým, který tedy rychleji cyrilici rozluští a najde mapu např. v druhém šuplíku v kuchyňce či na závoře u Nových Mlýnů, ten získá důležitý kousek mapy. Je sranda pozorovat, jak jde vymýšlení obleků okamžitě stranou. Všichni pobíhají v pyžamech a žabkách po areálu kempu, hledají mapy a my se bavíme. Jak malý děcka…

Před obědem graduje hra s obleky. Kapitánky alias kněžny alias Péťu a Marťu musí sví poddaní postupně obléct. Jednotlivé kousky oblečení jsou však na druhé straně chodby a pro jednu část může jen dvojice, kde jeden sedí na zádech tomu druhému. No komedie. Do toho paní uklízečka chodí a uklízí pokoje. Nám s Vendy to rozhodně nevadí, je to super pohyblivá překážka na trati. 

Tolik zážitků za jedno dopoledne a my stále nekončíme!! Na oběd nemáme čas, chceme ještě stihnout postavit orienťák před tím, než všichni pojedeme do druhého sklípku. Je to ale divné. Nějak hodně lidí se nás ptá, co budeme dělat a proč nejdeme na oběd. Máme podezření, že se na nás něco chystá. Urychlujeme tedy balení věcí a prcháme zadním vchodem. Cestou do kolárny míjíme Petra, který nás spiklenecky pozoruje z houpačky. Začínám se bát. S Vendy si dáváme mobily do podprsenek, kdyby nás chtěli unést. Nestíháme ani vytáhnout kola a už nás nebezpečně obkličují skoro všichni.

„Stavbu orienťáku musíte odložit, teď máme pro vás jeden my,“ říká Roman a do rukou nám každé dává papír s popisem, kam máme jít. Jsme rozděleny. Panika. Naštěstí zbytečná. Po chvilce hledání každá nacházíme půlku mapy, které spojujeme v jednu. Jsme ale ukňourané, že nestihneme připravit program pro ostatní. Naše reakce mění hned nález na první kontrole. „Jéééé, tady je čokoláda,“ hlásím Vendy a na čtvrtou čokoládu už reaguji „Tohle mě začíná bavit.“ Celkem jsme jich posbíraly dvacet. Vracíme se do hospody s plnou náručí sladkosté, culíme se od ucha k uchu a plníme dohledávku č. 21 – pusu pro všechny. 

Sobota odpoledne

Stíháme všechno. I stavbu orienťáku. Startujeme z hospody, kde si objednáváme rovnou jídlo. Nejlepší je Zhaly s Péťou. Ta komentuje, že je zvláštní, když si Zhaly bere svůj orienťácký repre dres, který běžně nenosí. Ten ale hbitě reaguje slovy: „Beru si takovej dres, kterej je adekvátní významnosti akce.“ V pořádku. „Tak Zhaly, seš ready? Tři, dva, jedna, start!“

„Tyjo, jsem tam málem nechala plíce,“ hodnotí Bětka ihned po doběhu. „Ale paráda.“ Tak šup šup se rychle převléknout a připravit k se k Michnům do sklípku. Za hoďku nám jede autobus.

Na tyhle manžele, kteří se o vinohrady starají po své pracovní době, jsme natrefily před dvěma lety náhodou. Byli nám doporučeni a já teď všemi deseti doporučuji dál... Jsou skvělí. Jejich sklípek je TADY.

Neděle – den bitvy o Velkou Moravu

Ten zvuk budíku už opravdu nemám rána. Opět vstáváme v sedm. Dneska nic nezakreslujeme, ale musíme rozvést některé kontroly. V 9:30 oběma týmům musíme předat popisy kontrol. Během soboty sesbírané kousky map si oni musí slepit tak, aby mohli jet závod. Na mapě je 20 kontrol, z nichž jsou 4 povinné pro všechny. Zbytek si musí rozdělit tak, aby je alespoň jeden z týmu sebral. Dle počtu map se dělí do dvojic. Někdo má mapu celou, někdo dokresluje. Ta Pétina je kouzelná, že? 

Je 10:10 a na startu nikdo. Mně je pořád špatně. „No, jsem zvědavá, jak to chtějí stihnout, když je start 10:15,“ komentuje Vendy ranní situaci na parkovišti. Nechápeme jak, ale během těch pěti minut jsou opravdu všichni připraveni vystartovat. Někdo s kocovinou, někdo s půlkou mapy, někdo s košíkem na kole. „Nejlepší je, že jsme se za těch pět let, co se známe, naučili spalovat alkohol rovnou na energii,“ glosuje Vosák, který se před startem prý smál dvacet minut tomu, že Dolní Věstonice jsou na mapě nahoře…

Po startu si lehám na postel a Vendy mi říká: „Nespi,“ načež odpovídám: „A co to je?“ Asi tak bych shrnula ty naše čtyři dny. Ale ještě není konec, týmy jsou na trati, když najednou zvoní telefon a v něm Filipův hlas: „Noo, víš, on to Vosák poslal okolo stromu a bolí ho prst…“ No výborně, teď je mi špatně ještě i z Vosáka…

Situace se nám na závěr výletu dramatizuje Vosákovým vykloubeným malíčkem a návštěvou pohotovosti v Hustopečích. Byť se z nemocnice vrací se sádrou na ruce, úsměv na tváři ho ale neopouští. Na krk mu věším zlatou medaili. Závěrečný boj o Velkou Moravu vyhráli Pribinovci. Přepsali dějiny. Tak jako kdysi hokejisti v Naganu. Ale ono to vlastně asi není důležité, kdo vyhrál. Aspoň to si myslím já...

Co na tohle všechno říct?

Že nechápu, jak jsme to s Vendy dokázaly. Že mám obrovskou radost, že se to povedlo, Že mě baví pozorovat, když jsou do toho zapálení všichni ostatní. Že vím, že je ten článek hrozně dlouhej. Že tohle mě jen tak neomrzí. Že jsem pořád Bára. Bára z Chropyně.

Howgh.