Takovej (ne)normální týden semestru

Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsem letos jela vlakem domů. Teď mi zhasli ve vlaku světlo, já si nemůžu číst, protože čelovku jsem si barbarsky zapomněla na kolejích a začínám přemýšlet.

Byť hledím do kalendáře každý den, až teď mi dochází, že je prosinec. Už? Nechápu to. Mami, tati, babi, vy se mě vždycky ptáte, kam zas letím, když vám telefonuju. Přiznám se, že volám většinou tehdy, když jedu tramvají nebo spěchám na tramvaj nebo když chytnu signál ihned poté, co vystoupím z metra. Tak já to teď vynahradím a sepíšu, jak vypadá můj typickej týden v průběhu semestru. Docela to uteklo, tak se trošku proběhnem...

Začíná poklidně. Kupodivu. Na začátku podzimu, když ještě nebyla ráno tma, jsem šla párkrát běhat. Ovšem poté, co jsem se domluvila s bráchou, už jsem víckrát nebyla. Dopadlo to tak, že jsem se za ním sápala s jazykem vyplazeným až u malíčků na nohou. Na jeho lehce provokující otázku „Co sakra (použil ostřejší výraz) děláte s tím cirkusem, když nic nevydržíš,“ jsem mu díky mému vyčerpání naštěstí nemohla odpovědět. Cirkusem myslel nás - EPO. Ekonom Praha Outdoor. Ten můj oblíbenej školní oddíl. Jsme tak trochu cirkus, to jo. Možná proto, že každej je sportovec, umělec a blázen v jednom. A nás je třeba sto. Takže s bráchou jsem víckrát nebyla, namísto toho jsem šla s cirkusákama občas na stěnu. Se sedákem a lezečkama jsem každé pondělí přebíhala do školy, kde jsem poctivě seděla až do 19:30.

Takovej trošku přejezdovej a dobíhací den. Začíná to cestou do loděnice, kdy vydechováním do vzduchoprázdna zkoumám, jaká je venkovní teplota. „ÁÁÁ, jde mi pára od pusy, to bude míň než 10°C. Ideálka jít si hrát na kajakářku a marně se snažit přejíždět proud v Trojským kanále,“ říkám si. Oběd se nestíhá, místo něj totiž někteří z nás přejíždíme direkt na třebešínskou lezeckou stěnu. Jsme ale cirkusáci šikovní, každý týden připraví někdo z nás svačinku. A tak plníme nejen žaludky, ale taky plán a o půl jedné už se soukám do sedáku a vyhlížím barvu cesty, kterou polezu. Na stěně zůstávám jen hoďku, pak sbírám z topení v šatně ještě mokrej neopren, balím lezečky a jedu na mikro. Tam zjistím, že bych se tomu studiu přece jen měla věnovat asi víc, když netuším, která bije, ale bohužel, odbíjí 19:30 a já zdrhám na start orienťáku… Když se neztratím, do postele upadám většinou okolo půlnoci.

Jestli je nějakej den v týdnu, kdy se mi nechce vstávat, tak je to tento. A jestli je nějakej den v týdnu, kterej mě naučil co nejvíce zrychlit ranní přípravy a odchod z kolejí, tak je to taky tento. Budík na 6:36, z postele se ale vykopávám okolo 6:47 a třináct minut na to jsem připravena k odchodu. Nebo spíš k odběhu na tramvaj. Jdu na Pepu, další tělák. Mohla bych sice jít na 9:15, ale jak jsem už zmínila, jsem blázen, takže proč si nepřivstat na noční, jak těm ranním hodinám s oblibou říkám. Po noční mě v září a říjnu čekaly vždycky konzultačky na diplomku. To mi připomíná, že bych možná neměla psát tohle, ale první kapitolu. Pozdě… Pošmáknu si na obědě, musím doplnit síly, protože každou středu mám přece lyžařskej a outdoorovej trenink. Je pravda, že lyžařskej trošku šidím, když místo druhé florbalové fáze musím na povinný cviko. Druhou fázi outdoorovýho tréninku si ale ujít většinou nenechám.

Když jsem se při zápisu rozvrhu rozhodovala, jestli přednáška z marketingu nebo tělák, outdoor pro mě byla jasná volba. Není nad to si ten všední den znevšednit třeba kanoe polem na Vltavě, sjetím Sázavy nebo orienťákem v Kunraťáku, no ne? Ve čtvrtek ještě jezdím na kafčo na hory, na poradu a většinou mám i směnu v práci. Konečně se rozjel ten lyžařskej Bílej cirkus a je na co se v televizi dívat…

Noční. Makro. Fujky. Zatím nejhorší hodina makra pro mě byla po bráchových narozeninách. Né proto, že bych je slavila s ním (bohužel), ale byl zrovna tradiční Dobrodružnej orienťák v Prokopáku. A tam nevím jak, tam jsem se nacházela asi v jiným časovým pásmu. Jinak si nedokážu vysvětlit, že jsem přišla domů ve 4 ráno. A už vůbec nechápu, proč jsem vstávala na to makro. Rozhodně vím, že kvůli studiu makroekonomie to nebylo, spíš jsem si chtěla dát osobní hec. To já občas dělám...