Co všechno je člověk ochotný obětovat pro své milované kamarády aneb Cesta na Moravu vol. II
Pátým rokem studuju v Praze.
Čtvrtým rokem se kamarádím s lidmi, bez kterých si provozování svých
aktivit nedokážu představit. A tak po třech nocích strávených na Jižní Moravě,
kam jsem s tou bandou kamarádů jela podruhé, sepisuju tenhle unikátní výlet.
Je středa večer a na koleji se po
outdoorovém tréninku potkávám s Vendy. Zítra odpoledne odjíždíme na Jižní
Moravu. My to organizujeme, nachystáno máme ale NIC. Přituhuje. Zaslechnuté
věty: „Těším se do sklípku, bude zas
soutěž o nejlepšího Moraváka a Moravandu?“ nám na klidných přípravách rozhodně
nepřidávají. Očekávání je velké.
Byť je polovina týdne, Vendy má
za sebou test z mikra, já jsem se učila na makro, a do toho jsme v úterý
organizovaly EPO orienťák pro 162 příchozích. Práci, školu, praxi, sporty a už
tak vyhrocené kalendáře beru jako naši samozřejmost. Není si ale čas hrát na
hrdinky, musíme začít chystat, co tam budeme dělat. „Přece tam nepojedou odpočívat, tohle není dovolená,“ shodujeme se
s Vendy a já roluju Wikipedií historii Velké Moravy.
„Tak co kdyby byli rozdělení na dvě knížectví a bojovali by o území
Velké Moravy?“ nadhazuju cíl celého víkendu a v ruce vytáčím číslo na
Páju, spolužačku z gymplu, budoucí lékařku a historie znalou kamarádku,
aby mi poradila. „Tož Baru, kníže Mojmír
bojoval proti Pribinovi, kdy ho v roce 833 porazil a to se považuje za
vznik Velké Moravy.“ Zajímavé, zajímavé, to by šlo použít, šrotují nám s Vendy
už tak docela unavené mozkové závity. Další hovor je Šárce, druhé spolužačce z gymplu,
od které získávám font do wordu, který píše cyrilici. Vendulčin analytický
mozek pracuje na plné obrátky. „No jasně,
rozhodíme je tak na úvodním prologu.“ Jak bude prolog vypadat, to
samozřejmě netušíme. Vyrušuje nás klepání na dveřích…
Dovnitř našeho kolejního kutlochu
vchází Petr, který byl náhodou na kolejích a my mu líčíme to málo, spíš nic,
které máme. Před dvěma lety s námi nakonec nejel, ale teď se tváří jinak „Holky, mně vybouchl program na víkend,
mohl bych jet s vámi?“ Kouknu po očku na Vendy a jedním dechem zároveň
odpovídáme se škodolibým úsměvem: „Můžeš,
ale potřebujeme, abys nám něco vytisknul.“ Mluvíme o mapách, které ještě
nemáme. Jediné, co máme, je málo času. Domluveno. Vendy je vyzvedne zítra
odpoledne, až dopíše test. Ano, písemku, ve škole, tam taky chodíme. Vendy dokonce
na dvě. Já zase studuju dvě fakulty. Ta druhá je sportovní fakulta VŠE, kterou
jsem si sama pro sebe vytvořila, abych si obhájila tolik těláků, které jsem si
zapsala. Zpátky do té naší nereálné reality – k plánování Moravy.
Pokládáme si řečnickou otázku „A jakej bude teda program?“ Dva večery nám
zaplní návštěva dvou sklípků. Jeden v Zaječí a ten druhý, oblíbený u Michnů
ve Velkých Pavlovicích. „Tak ve čtvrtek
uděláme nějakej prolog a zamícháme je do pseudotýmů. Finální knížectví se
vytvoří až v pátek, kdy hned dopoledne potom pojedeme lízt na Pálavu,“
říká Vendy jedním dechem a já druhým dodávám: „No a v sobotu dopoledne to uděláme klidnější, ale důležitý tak, aby
získávaly něco k nedělnímu závodu.“ Širší harmonogram víkendu se
začíná rýsovat. Brainstorming hadra – sedíme na našem růžovým koberci, je jedna ráno,
stříháme čtverečky a šachujeme se jmény při rozdělování do jednotlivých týmů.
Občas jsme na sebe protivný. Jsme v situaci, kdy to chceme mít dokonalý.
Spokojenost a klid ostatních ale občas způsobuje neklid a rozepři mezi námi. Je
nám jasné, že tohle bude jeden velkej survival. Náš.
O tom, jak jsme se smály nad
vymýšlením knížecích přízvisek, nad psaním textů v cyrilici a o tom, jak
jsme desetiminutovou hru promýšlely do půl čtvrté do rána a pak v sedm vstávaly,
abychom sepsaly propozice na orienťák ale až příště.
Prozradit můžu to, že se stalo
nemožné. Já i Vendy stále žijeme, mluvíme spolu a obě víme, že nám to za to
stálo. Důkazem toho byly dnešní úsměvy všech zúčastněných, jejich dětská radost, zapálenost a jiskřičky v očích. Děkuju vám a nejvíc tobě, Vendulko :-) Je neděle a já jsem trochu unavená. Dobrou noc, děcka.
