„Mamííí, vždyť se do toho kufru vlezeš!“
Tak tahle věta byla mým každodenním chlebem v posledních týdnech. Čím víc se blížil můj odjezd do francouzského Nantes na Erasmus, tím větší bylo mé nutkání jezdit z Prahy do Chropyně a užívat si mamčinu nachystanou snídani, bráchův oběd a taťkovo chrápání (no dobře, chrápání asi oželím, ale tatovy vtípky mi budou chybět). Nechtělo se mi, a to jako vůbec.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky
(
Atom
)