„Mamííí, vždyť se do toho kufru vlezeš!“

Tak tahle věta byla mým každodenním chlebem v posledních týdnech. Čím víc se blížil můj odjezd do francouzského Nantes na Erasmus, tím větší bylo mé nutkání jezdit z Prahy do Chropyně a užívat si mamčinu nachystanou snídani, bráchův oběd  a taťkovo chrápání (no dobře, chrápání asi oželím, ale tatovy vtípky mi budou chybět). Nechtělo se mi, a to jako vůbec.



„Co tam budu dělat? Vytvořit si účet v bance? Studovat ve francouzštině? Jak? Vždyť tam nejsou hory, kam budu chodit dobíjet energii?“ To všechno se ve mně mlelo. „Tak proč tam jedeš? Se odhlaš.“ Touto větou mě brácha vždy dokázal vytočit do vývrtky a já jsem si uvědomila, že vlastně neznám odpověď proč. I když jsem mohla odmítnout a zkusit zažádat o pobyt další rok, tak nějak jsem si řekla, že né vždy člověk dostane druhou šanci, a tak by se měl postavit výzvám, které jsou mu nabídnuty. Do Nantes, města jako Brno, bych se asi stěží podívala. Vždyť ani není propíchnuto modře zbarveným praporkem na mapě světa značící místo, kam se jednou chci podívat. Ber nebo nech být. Já jsem brala…

Co mě trošku uklidňuje, jsou záblesky mírné zvědavosti a touhy po poznání, která je čím dál častěji hnacím motorem mých výletů. Bez odloučení nové zkušenosti a výzvy nepoznám, tomu rozumím. Při odjezdu jsem brečela, né že né. Vím, že moderní technologie jsou všudypřítomné, v kontaktu můžu být v podstatě pořád.  Jen mi bude zkrátka smutno po objetí a zážitcích, které už vím, že bych měla doma. Já si asi prostě ještě neuvědomuju, že zážitky můžu mít i ve Francii, jen si ten denní program hold budu muset vytvořit opět znova tak, jak už jsem ho měla zaběhnutý doma.

Říká se, že člověk by si měl napomáhat a vysvětlovat si věci takovými pomůckami, které jsou mu blízké. Z důvodu absence špičatých vrcholků, zasněžených sedel a táhlých údolí v okolí řeky Loiry, si pro celý můj erasmus nastolím horskou terminologii. Celý můj pobyt se v podstatě nebude lišit od vysokohorské expedice. Bude mít mnoho fází a žádnou není radno přeskočit. Cesta do oblasti, vybudování base campu alias zabydlení se v pokojíku hostující rodiny. Následné seznámení se s ostatními expedicemi další den ve škole. Doufám, že vysokohorští nosiči (členové mezinárodního programu pro pomoc zahraničním studentům), mi v počáteční fázi pomůžou stejně tak, jako pomáhají jiným výpravám, které se budou snažit zdolat tu tajemnou horu „Nanta Erasma“ ve výšce 2016 m.n.m.. Po zdolání kulturního šoku budou následovat další fáze: aklimatizační neboli vyřizování administrativních náležitostí a spousta dalších…

Myslím, že i první měsíc pobytu mi přijde lhostejné, zda budu v Pákistánu či ve Francii, neboť i tamní jazyková bariéra mi bude připadat stejná. Další plán je zatím nejistý. Pravděpodobně bude následovat pár aklimatizačních výletů po okolí pro načerpání červených krvinek spolu s vytvořením fixních lan a jištění neboli tvorba dílčích projektů a zkoušek, aby cesta vzhůru byla příjemnější. Těžko se teď dívat do budoucna, jak budou aklimatizační výlety, fixace, ale také regenerace probíhat. Co je téměř jisté, je délka trvání expedice. S největší pravděpodobností by měl být vrchol dobyt v týdnu 9. - 13. května 2016. Budu se snažit udržet pravidelné spojení přes satelitní telefon „Skypeus“, o všech nástrahách a zážitcích z expedice s názvem „ChroNant 2016“ pravidelně informovat.