Všechno je jednou poprvé: Můj první a poslední skialpový závod

Znáte taky ten pocit, když dostanete bláznivý nápad a připadá vám skvělý do doby, než si začnete uvědomovat, co za BLÁZNOVINU to opravdu děláte? U mě to v poslední době byl projekt Winter Carrots alias účast na skialpovém závodu Patrouille des Aiguilles Rouges. Závodu, který se jednou za dva roky koná v srdci Walliských Alp. Letošní teprve druhý ročník byl specifický tím, že se na start postavil také jeden dívčí český tým. Já a Klárka. Kdybych dnes věděla, co mě čeká, možná bych si tu účast ještě rozmyslela. Tady ale na myšlení, resp. rozmýšlení nebyl čas.

Celý náš výlet jsme pojaly ryze profesionálně. Jak jinak. Já úspěšná blogerka se čteností rovnající se účasti na přednáškách v posledním týdnu semestru a Klárka – nadějná to fotografka, která si předevčírem založila novou fotogalerii. Nepřekvapilo nás tedy, když nás majitelka hotelu Artizol přivítala slovy: „Ach, to jste vy ty Češky žurnalistky.“ V mžiku jsme s Klárkou pochopily, že naší roli máme jasně předurčenou... Je fakt, že ve stejných Rafiki bundách jsme vypadaly fikaně. „Vlastně proč ne,“ shodly jsme se nad majitelčiným konstatováním a celou naši novinářskou misi jsme podpořily českou vlajkou v okně hotelu. Na závod jsme byly díky Hannahu a jeho oslavě 25. narozenin založení značky vybaveny oblečením, o svých přípravách jsme pravidelně informovaly na facebooku a konce března jsme se nemohly dočkat…

Jestli tomu týdnu něco chybělo, tak to bylo sluníčko. Původní plán přejít z Zermattu do Arolly, trochu se cestou aklimatizovat a potrénovat, byl zhacen asi tři dny před mým odletem z Prahy.  Na řadu přišel plán B. Improvizace. Ale improvizovat v situaci, kdy předpověď počasí hlásí mraky, sněžení, vítr a déšť není nic, co bych vám v horách přála. Přesto jsme se snažily vytěžit z každé situace maximum. První aklimatizační výlet jsme podnikly na chatu Cabane des Vignettes ležící ve výšce 3160 m.n.m.. Jako správné české turistky jsme si ve svých baťozích nesly vařič a veškeré jídlo na 2 – 3 dny. Co kdyby vysvitlo sluníčko a my na chatě zůstaly, že. Jaké překvapení, když jsme od správce chaty zjistily, že ve francouzštině cabane ≠ refuge. Čili jdeš-li skialpinisto na chatu, která má v názvu Cabane, počítej s tím, že ti majitelé budou vařit a ty, že budeš platit.

S tímto faktem jsme nepočítaly, je jasné, že jsme se pak nemohly dopočítat, kolik že to máme těch franků vlastně platit. Pomohla nám až znalost francouzštiny a námi vynesený půl litru Becherovky, který prolomil ledy se správcem Jeanem Michelem. Kromě něj nám s Becherovkou pomáhaly také další dvě skupinky skialpinistů, kteří byli na chatě se svými guidy. Během večeře se slova ujal správce. Svým hlubokým hlasem se snažil překřičet dunící vítr, jež stále silněji narážel do okenic. Jeho verdikt zněl jasně: „Snídaně nebude v obvyklých 5, ale v 7 hodin.“  Díky velmi špatné předpovědi počasí jsme tedy mohly utužovat nová přátelství až do pozdějších hodin.

Ranní sjezd byl výživný. Nebylo vidět vůbec nic. Mlha, kam se podíváš. „Klááááriiiii, kde jsi?“ Volala jsem někam do neznáma snažíc se zachovat klid. „Fuj, to se mi fakt nelíbilo, jdu na sjezdovku,“ konstatovala jsem po příjezdu k lanovce. Jóó, sjezdovka, to je moje J Klárka musela řešit problém s prasklou pružinou na brzdičce jejího vázání, kam své super dynafiťácké boty nemohla připnout už při odjezdu z chaty. Zachráncem nám byl kromě správce chaty, který Klárčiné „nemocné lyži“ poskytl urychlenou první pomoc, také jediný skialpový instruktor v Arolle – Francois. Nejenže zapůjčil své lyže, nabídl nám také ubytko a teplou večeři. S jeho kamarádem Christophem jsme dokonce následující den podnikli výlet na chatu Cabane des Dix.

Sobota patřila odpočinku a kontrole materiálu. Svou kuchyňskou linku jsme rozložily u informačního střediska, které bylo naštěstí v sobotu zavřené… Dopřávaly jsme si kuskus, ragú, pesto, kvalitní švýcarské sýry a šunky. No dobrá, předzávodní strava to nebyla. V tomto okamžiku bylo důležité si vydefinovat, co od závodu očekáváme. Od postavení na stupních vítězů jsme upustily v zápětí u kontroly materiálu. „Klári, to nejsou lyže, ale běžky, podívej, jak to nese ve dvou prstech,“ konstatuju váhový rozdíl ve vybavení při pohledu na všechny okolo. Detailně také studuju profil tratě. Naštěstí ji organizátoři kvůli nevlídnému počasí a lavinovému nebezpečí zkrátili. Zvyšuje se naděje, že stihneme projít všemi kontrolními body v limitu. Z původních 2500 výškových metrů nás čekalo stoupání „pouze“ 1500m. I tak závod vedl přes nejkrásnější svahy ve Walliském údolí. „Snad půjde něco vidět, říkám si v duchu…“ Nebylo…

Budíček v pět ráno. Prší. To nás tam jako pustí v dešti? „V dešti ne Baru, nahoře sněží…“ Aha, to mě uklidnilo. Nu což. Hledám startovní číslo, čip, motivaci. Sakraaaa. Kde je? Ach, tady, mrška. Dobrý, můžeme na start…

Pravá. Levá. Uf. Nádech. Výdech. Dýchej, Baru. Nebreč.

Nepolevuj. Ještě 3 hodiny. To zvládneš.

Klááárííííí. Pauza.

A tak pořád dokola. Tři hodiny. Až do sedla ve výšce 3000 m.n.m.

Až najednou. Plato před námi. V dálce vidím odstřelenou lavinu. Tam nestoupáme. Posledních 50 výškových metrů zdá se nekonečných…

Baru, sundáváme pásy. Konec představení. Jedeme dolů. Do cíle.

Cože? Fakt? Není možná. Připadá mi, JAKO BY se mi to zdálo.

Sjezd teprve ukazuje naše kvality. Tam už se směju. Předjíždíme asi osm dvojic a markantně vylepšujeme své dosavadní průběžné umístění. I tady platí: Kdo se směje naposled, …

Společně protínáme cíl. Bolí mě všechno, popadám dech stejně tak jako tam někde nahoře ve třech tisících. Konečně dole.

Věděla jsem, že to bude bolet, že to nebude procházka růžovou zahradou. Netušila jsem ale, že v cíli závodu prohlásím: „Už nikdy nejdu skialpovej závod.“ Já jsem něco takového řekla? JÁ? Nepoznávám se. Říká se, že s odstupem času člověk negativní zážitky vytěsňuje. Při pohledu na hojící se puchýře ale ani po týdnu od ukončení závodu svůj názor neměním… Nu což, všechno se má přece jednou zkusit. A všechno je jednou poprvé. Rozhodně toho nelituju! 

Klári, děkuju! 

Skialpový závod pravděpodobně ukončil mou zimní sezonu. Je čas rvát se místo do lyžáků do lezeček, stěžovat si, jak mě bolí zadek z kola, lapat po dechu při eskymování nebo si nadávat, že jsem si blbě zorientovala mapu...

Vlastně to taky nebude špatné... Těším se!

Ve 3 000 m.n.m.

Foto: Klárka Janoušková