Vrchol Nanta Erasmy zdolán...
Meteorologická
stanice hlásí: Podmínky pro výstup
ideální. Všechny expedice balí svou výbavu a chystají se na jediné,
k čemuž sem do základního tábora Nantes v lednu přijely. Výstup na horu
Nanta Erasma. Já sedím nehnutě schovaná daleko ve stanu a dochází mi, co
se děje. Tohle je začátek konce… …Mé expedice.
Jakoby se mi nechtělo domů. Cesta do základního tábora, spřátelení se s životem v jiné zemi a vším tím kolotočem byla zpočátku strašákem, výzvou, velkou neznámou. Dnes bych to pojmenovala dobrodružstvím s tolika ztřeštěnými zážitky, o kterých jsem ani nevěděla, že můžou přijít. A přišly. Někdy postupně, jindy náhodně, ale tak, jak jsem si je vysnila. Tvar a formu jim dali lidé, které jsem potkala. Zkrátka si to sedlo jak prdel na hrnec…
„Můžu
říct, že Erasmus předčil všechna má očekávání. Možná proto, že jsem nic
neočekávala…“
Francii
jsem opouštěla postupně. Přijeli naši a na programu bylo asi desetidenní
putování. Na taťku i bráchu jsem radostí skočila. Mamku jsem div se svými kily
navíc (které přisuzuju degustacím francouzského vína, sýrů a klobásek)
nepovalila. Rozloučit jsem se moc
neloučila, a když už jsem se loučila, tak se slovy, že brzy navi… Do auta
jsme se naskládali tak, že řídit mohl jen brácha. Kdybych řídila já, on by se na
zadní sedadlo nejspíš nevlezl.
Měli
jsme sepsaný itinerář cesty se zastávkami, které prošly přísnou selekcí.
Kritéria byla například: Minimum měst, maximum přírody. Krásné přírody
s málo lidma a hezkým počasím, atd… Trošku přeháním. Nepřeháním ale
v případě, když říkám, že jeden den jsme si na písečné duně (Dune du Pilat)
připadali jak na přímořské dovolené a druhý den jsme ťapkali krásnou přírodou v botaskách
po sněhu v Pyrenejích.
Během
té cesty zpět a vlastně dopředu, která byla někdy hektická, protože já i brácha
máme přece vždycky pravdu, jsme spali na místech i méně obvyklých. Například
nedaleko lanových překážek na parkovišti pod širým nebem u vesničky Cassis nebo
na dětském hřišti s epesní vyhlídkou na Nice. Jediná nevýhoda onoho hřiště
byly plakáty na stromech upozorňující na nebezpečné housenky. Pro zbavení se
strachu a získání kuráže jsme s mamkou stáhly jednu lahvinku červeného…
„Za vrchol celé expedice považuju fakt, že jsem se
propila až k červenému vínu…“
Ráno
jsme usoudili, že jediné housenky široko daleko jsme byly my ve svých
spacácích. Nu což, to víno bylo taky dobrý…
Pokračovaly
jsme dále přes Azurové pobřeží. Městem Cannes jsme projížděli v okamžiku,
kdy rolovali červený koberec po končícím filmovém festivalu a v Monaku
zase chystali všechno na nadcházející Velkou cenu Formule 1. Moře bylo opravdu
azurové a občas to vypadalo, že jen pro nás. Z Monaka jsem odeslala jediné
3 pohledy (!!! – já, pohledový maniak) za celý svůj pobyt a možná pro mě dobře,
že jsem ani nezahlédla ceduli francouzsko-italské hranice. Zbývalo už jen najít
nocleh někde na parkovišti u Lago di Garda v Itálii a pak domů. Do
Chropyně. Jsem přece Bára. Bára z Chropyně. Ještě že vím, kam patřím a kam
se vždycky ráda vracím. Tímto návratem můžu považovat expedici Nanta Erasma za
úspěšně ukončenou.
P.S. Já se vrátím…
Celá naše
trasa je tady...
