Tour de Bretagne tak trošku jinak
Otázka: „Ahoj, co děláš příští týden? Můžeš
odjet na 3 dny? V Bretani je ještě spousta míst, kde jsem nebyla a chtěla
bych je vidět. Se sedákem na sobě
samozřejmě…“
Odpověď: „Okej, pondělí až čtvrtek, je to
pro tebe v pohodě?“
Výsledek: 3 dny, 3 lezecké oblasti a tak trochu jiná Tour de Bretagne…
Než jsem do Bretaně jela, zaslechla jsem, že pravá Bretaň – Bretaň (ten pidi kousek na západě), je nejhezčí místo Francie. Jasně, od hrdých Bretonců to slyším na každým rohu, ale když vám to říkají jiní, tak nad tím začnete uvažovat, že to chcete přinejmenším vidět a přesvědčit se sami. Takže jsem zburcovala kámoše, vzala sedák, lezečky a vyrazila. První zastávka mé lezecké Tour de Bretagne byl...
Vícedélkový
ráj ležící na poloostrově Crozon, jižně od Brestu. „Wow,“ komentuju písečný pláže, které okupují nedočkaví surfaři
v neoprenech čekající na svou vlnu. „To
bych taky chtěla zkusit,“ vysním si. (V ten okamžik ještě nevím, že za dva
týdny na to jsem jela na Penhir surfovat a lízt…) Kousek vedle na skalnatém
útesu cvaká svou expresku neznámej lezec. Já cvakám spoušť foťáku. „Kámo, sice se neznáme, ale za tuhle fotku
bys mi poděkoval,“ říkám si v duchu a už se nemůžu dočkat, až budu ve
skále já. Cesty v průvodci jsou skvěle popsaný, výhoda oblasti je, že si
tu zaleze i ten, co nikdy nelezl. A ten, co někdy lezl a už nechce nikdy víc,
tak může surfovat nebo běhat nebo pít pivo nebo se procházet a počkat na ty, co
lezou. J
Na
Penhiru je i parádní místo na kempování se spoustou dřeva na táborák a
skvostným výhledem do okolí. Není to zakázáno, tedy dovoleno, takže zažíhám
oheň a otevírám pivo. Je to přesně zde.
Erquy a vyhlášené Côte de Granit Rose
Další
den se přesouváme až na Granitové pobřeží, údajně nejhezčí pobřežní oblast táhnoucí
se až k mysu Cap Fréhel. Malá lezecká oblast, kam my míříme, leží kousek
od Erquy. Je ideální na půl dne lezení. Cesty nemají víc než 15 metrů, ale i to
stačí na krásný výhled na přístav a moře.
Do
Erquy to bereme po cestě D335 přes náhorní plošinu s nejvyšší horou
Bretaně Trévestel měřící 384 m.n.m. (!!!).
Tímhle nej Bretaň konkurovat nemůže,
čím ale jo, to je rozdíl mezi přílivem a odlivem moře. V Bretani je prý
největší na světě. Hladina moře kulminuje každých 6 hodin až o 7 metrů. Díky
tady tomuto fíglu Měsíce se z jednoho Granitového pobřeží stávají dvě,
krajina je totiž pokaždé úplně jiná. Kousek odtud leží i téměř domeček
snů. Je ve skále a u vody. Téměř říkám proto, že za sněhem do Pyrenejí je to kilometrů
600 a do Alp ještě dál. A taky nevím, jestli je tam orienťácká mapa… Domeček
bohužel někomu patří, takže my jsme nocovali v autě na nedalekém
parkovišti.
Dol de Bretagne
Třetí
den nás čekal poslední přejezd. Směřujeme rovnou až do Dol de Bretagne. Ale to
jen z důvodu, že nádherné Saint Malo i Mont Saint Michel, které jsou po
cestě, jsem už viděla. „V Dol de
Bretagne je moc hezká katedrála,“ píšou v průvodci. Můžu potvrdit,
seshora ze skály je opravdu pěkná… J Né, teď vážně. Cesty na skále jsou opět max. 18 metrů vysoké, zalezou si
všichni. Táborák je zakázaný, tak se pakujem a jedem domů do basecampu v Nantes.
Takže.
Bretaň bych měla. Teď musím trošku pošolichat tu školu, která mě, ač to nevypadá,
fakt bavila a nezmeškala jsem jedinou hodinu. Čekají mě ještě zámky na Loiře s Luckou
a Tour de France s mamkou, tatou a bráchou.
Nééééééééé,
safra, vždyť já už počítám né víkendy, ale dny domů. A začíná se mi nechtít…
