Chcete-li prospěti, dítěti bledému, nic mu nekupujte, ale přihlašte ho na Posázavského drsoně a vězte, že se po pár metrech zahřeje a zčervená. Jedná se o závod jednotlivců či dvojic v nádherné posázavské krajině, kde máte 9 hodin na to, abyste na turistické mapě sesbírali všechny kontroly na kole, kanoi a běhu. Je jen na vás, zda seberete všechno a jak moc na krásu, respektive výkon pojedete.

Znáte taky ten pocit, když dostanete bláznivý nápad a připadá vám skvělý do doby, než si začnete uvědomovat, co za BLÁZNOVINU to opravdu děláte? U mě to v poslední době byl projekt Winter Carrots alias účast na skialpovém závodu Patrouille des Aiguilles Rouges. Závodu, který se jednou za dva roky koná v srdci Walliských Alp. Letošní teprve druhý ročník byl specifický tím, že se na start postavil také jeden dívčí český tým. Já a Klárka. Kdybych dnes věděla, co mě čeká, možná bych si tu účast ještě rozmyslela. Tady ale na myšlení, resp. rozmýšlení nebyl čas.

Je pátek večer. Sedím ve vlaku domů. Místo toho, abych zavřela oči, zkoumám každou vrstevnici v kvalitních švýcarských online mapách. Trať z Zermattu do Arolly znám v té mapě už téměř nazpaměť. Zkoumám výškový profil, sklon svahu. Střídavě přepínám okno s mapou na to druhé s předpovědí počasí. Co když se to za těch 5 minut změnilo? Přece všichni dobře ví, jak rychle se dokáže změnit počasí v horách…

Jsme doma. Všichni. Až na zlomené lyže, ztracené hůlky a ortézu přes celé koleno jsme zdraví a v pořádku. Tímto by vlastně celý článek o Gruzii mohl i končit. V tom prvním řádku je přeci to nejdůležitější, na co všechny maminky čekají. Alespoň ta moje.

Když jsem loni o Vánocích doma oznámila, že pravděpodobně pojedu v zimě do Gruzie na skialpy, naše už to ani nepřekvapilo. Babička klasickým „JáseztebeposeruBarbořico,“ pochopila, že jediné, co mi může popřát, je: „Tak šťastnou cestu a vrať se nám v pořádku.“ Vyslyšeno, vráceno. Ale hezky popořádku.

Já, nejlepší Stockli (od Wolf skicentrum) a ušatá Ushba....Víc nic... foto: Ondřej Vosecký

Někde v dálce, cesty končí... foto: Filip Krejčí

Už někoho z vás někdy napadlo jet na wellness víkend, máchat se celý den ve vodě, což vás úplně nebere, vzít s sebou kamarádku, která je vaší jedinou jistotou na onom výletě a kromě plavek sbalit i dvě osmdesátileté babičky, které se navzájem neznají? Ne, tohle z mojí hlavy opravdu nebylo. Nápad vynahradit našim babičkám čas, který trávíme na horách, skalách, závodech a ve škole, vzít je do termálů s plánem odpočinout si, se zrodil ve Vendulčině hlavě. On to ale ve výsledku odpočinek zdaleka nebyl. Je čtvrtek, týden poté a my jsme se s Vendy shodly, že zajistit třídenní all inclusive péči pro naše dvě babičky je náročnější než organizace outdoorového víkendu pro dvacet vysokoškoláků.

Upozorňuji, že následující článek je psaný se smyslem pro humor mně vlastním. Nekladu si za cíl zesměšnit nikoho kromě mě samotné. Postavy vystupující v textu nejsou smyšlené a celý příběh je založen na skutečné události, která se stala, resp. stane.

Naše předsilvestrovská příprava v Jizerkách

 

Mohla bych spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsem letos jela vlakem domů. Teď mi zhasli ve vlaku světlo, já si nemůžu číst, protože čelovku jsem si barbarsky zapomněla na kolejích a začínám přemýšlet.

Byť hledím do kalendáře každý den, až teď mi dochází, že je prosinec. Už? Nechápu to. Mami, tati, babi, vy se mě vždycky ptáte, kam zas letím, když vám telefonuju. Přiznám se, že volám většinou tehdy, když jedu tramvají nebo spěchám na tramvaj nebo když chytnu signál ihned poté, co vystoupím z metra. Tak já to teď vynahradím a sepíšu, jak vypadá můj typickej týden v průběhu semestru. Docela to uteklo, tak se trošku proběhnem...