Chcete si smíchem prodloužit život? Vemte své babičky na wellness víkend a máte vystaráno...

Už někoho z vás někdy napadlo jet na wellness víkend, máchat se celý den ve vodě, což vás úplně nebere, vzít s sebou kamarádku, která je vaší jedinou jistotou na onom výletě a kromě plavek sbalit i dvě osmdesátileté babičky, které se navzájem neznají? Ne, tohle z mojí hlavy opravdu nebylo. Nápad vynahradit našim babičkám čas, který trávíme na horách, skalách, závodech a ve škole, vzít je do termálů s plánem odpočinout si, se zrodil ve Vendulčině hlavě. On to ale ve výsledku odpočinek zdaleka nebyl. Je čtvrtek, týden poté a my jsme se s Vendy shodly, že zajistit třídenní all inclusive péči pro naše dvě babičky je náročnější než organizace outdoorového víkendu pro dvacet vysokoškoláků.

„Barů, co dáváš babičce na Vánoce,“ blikla mi zpráva 21. prosince.

V: „Nevezneme babičky na wellness víkend na Slovensko?“

B: „JO!“

V: „Bešeňová?“

B: „Může být.“

V: „OK, jdu udělat nějaký poukaz.“

„Barbořico, já se to bojím rozbalit, co to zase je?“ Tak zní reakce babičky, která za svitu ozdobných svíček na vánočním stromku v ruce žmoulá obálku s dárkovým poukazem. „Co já, to Ježíšek, babička od Vendy dostala stejný poukaz a na konci ledna pojedeme společně do termálů na Slovensko, jo?“ Vlastně jsem ani nepotřebovala znát odpověď na poslední otázku, z tohoto bláznivého nápadu nebylo cesty zpět a babička měla měsíc na to, aby se psychicky připravila, že po deseti letech pojede dál než na pomezí Zlínského kraje. S motýly v břiše bojovala už čtrnáct dní před odjezdem, většina obav ale spadla, když jsme v Olomouci nasedly do business třídy RegioJetu, objednaly croissant, kafe a dortík. „Tak co, už nejsi tak nervózní?“ Ptám se. „Jedu s tebou, tak je to dobrý.“ Joo, holka, to nevíš, co tě čeká, odpovídám si v duchu jak sama sobě, tak i jí.

V Čadci na peróně nás čeká zbytek sestavy, Vendy a její babička Jiřinka. Jak tohle dopadne ani já ani Vendy nevíme. Bude to babičky bavit? Není celý ten výlet moc bláznivý? Naleznou společné téma?

V autě to byla nejdřív oťukávačka, moje babička ze začátku odpovídá s rozvahou, ovšem pak babičky začínají střílet ostrýma. Otázka, která boří ledy a rozvíjí konverzaci, zní: „A jestli se možu zeptat, jak zemřel váš manžel?“ Vendy vypleští oči do zpětného zrcátka, já reakci opětuji a snažím se zachovat klid. Ale babičky si bez problémů notují. Nechápeme, přesto jedeme. Jakmile probraly lehké téma úmrtí na začátku, začaly vzpomínat na termály v Podhajské, kam jezdívaly na jugoslávkou zmrzlinu a fotily se u sochy s Leninem. S Vendy stále nechápeme a pomalu se smiřujeme, že ani do soboty nepochopíme…

„Holky, zastavíme se někde na oběd?“ Navrhuje Vendy po hodině cesty. Parkujeme u salaše Krajinka, při čekání na objednané halušky plynule pokračujeme v seznamování se. „Tož to je dobré, tady pani má taky fialový svetr,“ ukazuje Vendy babi na tu mou srovnávajíc stejnou barvu svetrů. Ta moje už zahazuje veškerý stud, když odpovídá: „Jaká pani, já su Zdena.“ My se s Vendy na sebe culíme, už to nejsme my a babičky. Ale čtyři holky na výletě – Bára, Vendy, Jiřinka a Zdenička. Při placení nastává komická situace. Já jsem svojí babičce zabavila peněženku už doma, babička od Vendy je ale vytrvalá a s přesvědčivým argumentem, že má nějaká španělská eura a že neví, jestli budou ještě platit a že to potřebuje vyzkoušet, se snaží uhradit alespoň svůj oběd. Vendy po chvilce přemlouvání nakonec vyhrává, zabavuje peněženku i své babičce. Tak jsme je odřízly od jejich peněženek a odkázaly je jen na nás. Otázka, zda jsme vydělaly, či ne…

Jsme ubytované v krásném penzionu Viktoria, který leží asi 50 m od termálů v Bešeňové. Babičky ihned po příjezdu hodnotí varnou desku v kuchyni, péřové kapny, kachlovou koupelnu. „Venďo, to muselo být drahé,“ sepíná Jiřinka svou kalkulačku v hlavě. Je to obchodnice jak řemen, to se ještě několikrát během pobytu potvrdí, když v mžiku přepočítává eurové ceny vstupů, rohlíků a čokolád. J

Bazény otevírají v 10. Vendy ještě o třičtvrtě přesvědčuje babičku, že tu skleničku na pití opravdu s sebou nepotřebuje, já zas čelím kritice, že jsem o půl druhé ráno, kdy se má babička dodívala na tureckou telenovelu, nebyla schopna správně vypnout televizi, se slovy „To neřeš!“ jsem spala dál a ona se nevyspala, jelikož televize „bzučela“. Uf. Tak holky, jdeme. Teploměr hlásí -5 stupňů a já s Vendy jdeme rovnou v županech, snad abychom nebudily zvláštní pozornost, či co.

Táák, už jenom sedm hodin tady v té vodě, říkám si po pěti minutách pobytu v 39° termálním venkovním bazénu. Doporučená doba strávená ve vodě je 20 minut, když babičkám po 55 minutách opatrně naznačujeme, že bychom měly jít zas jinam, čelíme jejich nevoli, přemlouvání a psím očím. Nakonec ale vítězíme s příslibem, že se brzy vrátíme.

Vrátily jsme se právě včas. Ve 13:00 začíná aquaaerobik a pro nás bohužel, naše babičky nadšeně souhlasí s účastí. „Co bychom pro ně neudělaly, pojď,“ argumentuje Vendy a já se tedy brodím tou horkou vodou, která už mě dost štve, a jdu trsat. Tou dobou jsme ještě nevěděly, že třináctou hodinou pro nás animační program zdaleka nekončí. Ano, přítomny jsme byly i na aquafitness v 16:00, který se odehrával v dětském bazénku a na aquagymnastiku v 17:30 nám už animátoři dělali „rezerváciu“ v předních řadách.

V mezičase jsme se s Vendy trhly a babičkám oznámily, ať počkají, že jdeme na tobogány. Na tom už jsem dlouho nejela a taky to tak nahoře na tobogánové věži vypadalo, když jsem odmítala sjet ten nejtěžší. „Baru, já tě natočím a pustím ti to někdy před startem závodu, jak se tu bojíš. Dělej, běž!“ Načež sklápím uši a pouštím se dolů černým tobogánem. Odměnou mi je náraz do hlavy těsně před koncem. Takže pokud si někdo myslel, že už nemůžu být víc praštěná, musím ho zklamat. Praštila jsem se dost. Ale sjela jsem černou! Už vím, jak se cítí lyžaři, co sjedou černou sjezdovku. Ale zpět k tématu, vlastně už se na sjezdovku blížíme. Poslední hodinu ve venkovním bazénu zvládáme (hlavně já, je mi fakt vedro) díky objednané skleničce vína ve vodním baru. Když hodiny odbijí půl sedmou, mám padla. Uf, to byla šichta dneska.

Druhý den aquaaerobiku a veškerých animačních programů odmítáme i přes nekonečnou lásku k našim babičkám absolvovat a vybíráme alternativní program. „Vendy, má být jasno, to chce nějaký výhledy.“ No jasně, pojedeme do Jasné. Na Chopok. Ale babičkám ani muk.

B+V: „Holky, zítra pro vás máme překvapení, koupat už se nepůjdeme, teple se oblečte.“

Z+J: „A tož to nám to jako neřeknete? (psí oči).“

B+V: „Ne, neřekneme a neodmlouvejte (potutelný smích).“

Nic netušící babičky nakládáme v deset ráno do auta, ony se marně snaží uhodnout, kam pojedeme. Jiřinka sleduje cedule, moje babička mi jen při odchodu z pokoje oznámila: „Doufám, že to nebude nějaká krávovina, jak chystáte pro ty vaše kamarády v outdooru. Já vím, čeho jsi schopná.“ Vůči všem jejich argumentům jsme s Vendy imunní, a aniž bychom chtěly, poznáváme výhody cestování s dvěma důchodkyněmi na palubě.

Parkovat na přeplněném parkovišti je pro návštěvníka ski resortu oříškem. Řešení přichází v okamžiku, kdy se na správce parkoviště usmějete a ukážete na osazenstvo v autě. Za malý úplatek vás pouští přes bránu na VIP parkoviště, abychom to měly co nejblíže k lanovce. „Jojo, pojedeme lanovkou, jsme v Nízkých Tatrách a vyjedeme na Chopok, těšíte se?“ Pojďme tady do fronty. „Né, tož pojďme na konec, nebudeme předbíhat,“ stojí si Jiřinka za svým . „Prosim vás, len sa páči,“ zachraňuje nás jeden z lyžařů od stání ve čtvrthodinové frontě.

Jízda lanovkou je jedním velkým zážitkem. Pro všechny. Babičky poznávají polstrované vyhřívané sedačky, obdivují rychlost jízdy, Jiřinka bojuje se svým strachem z výšek a nedívá se dolů, my s Vendy nevěříme tomu, že opravdu jedeme nahoru jen v kozačkách a teniskách. Výškový kilometr zdoláváme velmi rychle, babičky hlídáme, ať je z té změny tlaku netrefí šlak a usedáme do krásné panoramatické restaurace ve výšce 2014 m.n.m.. „Babi, dáš si něco?“ Ptá se Vendy. „Néé, nemám hlad, ani žízeň, nic nechcu,“ kroutí Jiřinka urputně hlavou. Vendy kroutí stejně tak, že babička určitě nechce utrácet, ale je to její vnučka a ta přece ví, jak na ní, načež jí ukáže jídelní lístek. Jiřinka záhy zjišťuje, že ceny nejsou tak vysoké. „Ahá, to není tak drahé, to si možeme něco dat, Venďo, ne?“ Babičky jsou nadšené z okolních výhledů, my z jejich hlášek. Lanovek ještě nemáme dost, tak se jedeme podívat i na druhou stranu areálu. Stíháme způsobit i mírné faux pas, když nasedáme na špatný směr. Nevadí, děláme lanovkový okruh a zlepšujeme náladu vlekařům. Mezitím se s námi stihne kabinka i zastavit. Moje babička se těší na vyprošťování helikoptérou, Vendy babička ukazuje do dáli: „Vendulko, podiv tam vzadu je taký křížek, tam taky někdo umřel.“ „Ne babi, to je jen stožár od jiné lanovky,“ uklidňujeme situaci. Po chvilce se bez problémů rozjíždíme a pomalu sjíždíme dolů do údolí.

Za navrácená španělská eura ještě nakupujeme na Krajince korbačiky a parenice. V Českém Těšíně se naše babičky přátelsky objímají, což je pro nás s Vendy ta největší odměna. „Šak estli se to holkám s náma líbilo, tož nás třeba vezmou příště zas, že Zdeni?“ Pravda, vyjednávat Jiřinka umí.

Byla to jízda. Dámská. Od úvodní seznamovací otázky, přes animační programy až po lyžování v botaskách. Pro nás s Vendy to byl nezapomenutelný zážitek po všech stránkách. A co teprve pro naše babičky. Jejich lesknoucí se oči a jiskry v nich byly pro nás tou největší odměnou. Vlastně i ten článek je tak trochu pro ně. Protože zážitky člověku nikdo nevezme, je třeba je uchovávat, vážit si jich a neustále si je připomínat. Abyste je potom mohli vyprávět třeba svým vnoučatům… J