Gruzínská realita pohledem skialpinistů...

3/02/2017 by Unknown 0 Comments A ⁺ a ^-

Jsme doma. Všichni. Až na zlomené lyže, ztracené hůlky a ortézu přes celé koleno jsme zdraví a v pořádku. Tímto by vlastně celý článek o Gruzii mohl i končit. V tom prvním řádku je přeci to nejdůležitější, na co všechny maminky čekají. Alespoň ta moje.

Když jsem loni o Vánocích doma oznámila, že pravděpodobně pojedu v zimě do Gruzie na skialpy, naše už to ani nepřekvapilo. Babička klasickým „JáseztebeposeruBarbořico,“ pochopila, že jediné, co mi může popřát, je: „Tak šťastnou cestu a vrať se nám v pořádku.“ Vyslyšeno, vráceno. Ale hezky popořádku.

Já, nejlepší Stockli (od Wolf skicentrum) a ušatá Ushba....Víc nic... foto: Ondřej Vosecký

Někde v dálce, cesty končí... foto: Filip Krejčí

I cesta může být cíl...

Bylo nás devatenáct. Už Karel Poláček měl zážitků s pěti kamarády nespočet a teď si představte téměř čtyřnásobek. Devatenáct dospěláků s vlastní hlavou, z různých měst, s jinými sny, s rozdílnou fyzičkou, ale se stejným cílem. Zažít dobrodružství a poznat kus gruzínského kraje na vlastní kůži. Vlastně na tulení kůži, protože naším nezbytným vybavením byly tulení pásy na skialpových lyžích. Do Kutaisi jsme se slítli ze čtyř, resp. pěti různých míst (Maďarsko, Německo, Japonsko, Itálie, Chropyně) jak švábi na pivo.

Tři čuníci jdou pěkně za sebou... foto: Filip Krejčí

V gruzínském volném překladu jak švábi na čaču – tradiční gruzínskou pálenku, kterou jsme už třetí den (z jedenácti) nechtěli ani vidět, natož tak cítit.

Hledání ubytování nebyla pro tak početnou skupinu žádná legrace. Nemyslíme si, že naše nároky byly vysoké. Chtěli jsme být pohromadě, ideálně sami, aby v domě tekla teplá voda a fungovala wifi. Příjezd byl poněkud rozpačitý. Pohromadě jsme nebydleli. Jeden šestilůžák byl situován na zahradě vedle domu. Jelikož v něm bydlelo šest kluků, po dvou hodinách už tam bylo celkem zaprděno a po prvním dni si vysloužil přezdívku garáž či boudička. Sami jsme také nebydleli. Majitelé domu byli z Tbilisi, přijeli den před námi, aby vše připravili a celou dobu bydleli v prvním patře. Smutné na tom je to, že vlastně nic nepřipravili. Barák byl zmrzlý, teplá voda první tři dny netekla a wifi nefungovala. Tragikomickým závěrem byl fakt, že jsem byla pasována do role česko-ruské překladatelky, jelikož jsem na začátku kuňkla o tři ruská slovíčka víc, než všichni ostatní. Kdyby jen všichni věděli, že mluvím moravsko-slovensky…

Naše ubytko - Lasili. Jde vidět i boudička - za plotem vpravo, foto: Filip Krejčí

Víte, jak poznáte Gruzínce? Řídí auto bez nárazníku a namísto připoutání se dvakrát pomodlí

Naším cílem bylo loni nově otevřené lyžařské středisko Tetnuldi ležící asi 20 km od Mestie. Již samotná šestihodinová cesta do Mestie, vzdálená od letiště 215 km, ukázala, že pojem kilometráž a čas nebude přímo korespondovat s odhady v Čechách. Důležitou proměnnou je v Gruzii také kvalita vašeho auta, stav silnice (do Mestie vynález sněžného pluhu evidentně nedorazil) a ochota místňáků vyřešit situaci TEĎ a TADY. Začínám dost pochybovat o tom, že gruzínské motto může být právě často zmiňovaný citát z Pokojného bojovníka „TADY, TEĎ, TAHLE CHVÍLE.“ Stejně tak ale začínám pochybovat i o nás, jestli ten náš každodenní shon a spěch není přehnaný. Říká ta, která chce vždycky všechno stihnout…

Větší než obvykle? Foto: Lukáš Benda

Gruzínský obývák a náš kamarád Goča, foto: Ondřej Vosecký

Rozzářená večerní Mestie, foto: Klárka Janoušková

Dvě střediska. Pět lanovek, z toho tři jezdící.

Před pětadvaceti lety se z Mestie stěhovali lidé do měst za prací a jednodušším životem, v posledních letech dochází k opaku. Gruzínská vláda viditelně investuje do státní sféry a rozvoje turistického ruchu. Policejní stanice je tedy nejmodernější budovou v centru. Strážníci jsou všude, ale nejvíc jich potkáte buď v Hatsvali nebo v Tetnuldi. Ve dvou lyžařských areálech, z nichž ten rozprostírající se pod majestátní horou Mt. Tetnuld (4 858 m.n.m.), byl otevřen teprve loni. O lyžařském umu chlapíků v modrožlutých uniformách bych raději pomlčela, za zmínku stojí denní cena skipasu, která je v přepočtu 250 Kč. „To středisko má jedinou nevýhodu. A to tu, že ho nepostavili na kopci,“ glosuje Karel mírný dojezd jedné ze dvou sjezdovek, která má celkové převýšení 900 výškových metrů (2 265 – 3 165 m.n.m.).

Hatsvali je položené mnohem níže (1 865 – 2 347 m.n.m.) a bylo pro nás ideálním útočištěm v mlhavých dnech. Pro Vaška, resp. pro jeho lyži byl nájezd do jednoho z lesíků kousek od sjezdovky osudný. „Já myslel, že se dá zlomit jen běžka,“ hodnotil situaci, zatímco se mu většina z nás okamžitě a upřímně smála. No Vašku, víš co je myslet…

Hřebínek nad horní stanicí lanovky v Tetnuldi, foto: Filip Krejčí

Kdo z koho - Tetnuld vs my 1:0, foto: Filip Krejčí

Když nejezdí lanovky, je na řadě rolba, foto: Filip Krejčí

Kdyby jen zlomená lyže…

…těch zážitků bylo mnohem víc. Né nadarmo se říká, že třetí den je kritický. Měl by se přejmenovat, prý třeba na saunový. Poznali jsme to na vlastní koleno, když pád v relativně malé rychlosti a nevypnutí lyže pro jednu nejmenovanou znamenal ukončení gruzínského lyžování... To ovšem neplatilo o účasti na hudebních večírcích...
Hudební večírky jsou kapitola sama o sobě. Představte si, že do desetitisícového zapadlého gruzínského města dorazí skupinka dvaceti Čechů, kteří mají kytaru, melodiku, hlasivky, peníze a nebojí se je použít. Natáčela si nás obsluha, hosté si na nás ukazovali prsty šeptajíce si: „To jsou oni, ti Češi, co tak hezky hrají.“ Teda doufáme, že si mumlali tohle. Né vždy se vám v hospodě povede, že po druhé zahrané písničce přistane na stole litr čači a dva talíře s palačinkami jako pozornost podniku. Stejně tak se vám né vždy přihodí, že vypijete víno v celé hospodě a poslední skleničku už servírujete přímo z barelu. A do třetice. Už se vám někdy stalo, že jste při odchodu z baru šli za místními hlídkujícími policajty, abyste se s nimi lámanou moravštino-slovenštino-ruštinou s alkoholovým nádechem ptali, zda můžete odjet na svou ubikaci, oni vám souhlasným kýváním hlavy popřáli šťastnou cestu a udělali doprovodnou eskortu až „domů?“

Bára z Chropyně už i na stropě v Café Laila, foto: Vendulka Řehová

Vykouzlili jsme úsměv na tváři i postarší babičce, foceno cca v 1 ráno, foto: Filip Krejčí

Slavnostní přípitek, foto: Filip Krejčí

Každý připíjí jinak, foto: Filip Krejčí

Muchomůrky bíléééééé, foto: Filip Krejčí

Kromě úsměvných okamžiků vás ale překvapí i ty negativní. Třeba když Ondrovi před hospodou ukradli hůlky a o dva dny později se to samé stalo Lukimu, naštěstí s lepším koncem. Počkali jsme si na dva gruzínské smrady dole pod kopcem. Chudáci nevěděli, že teleskopické Leki jen tak v Mestii nikde nekoupíte, kdo ví, jestli vůbec v celé Gruzii. Klárce s Jardou se povedlo vyrvat část hrany na lyži, Zuzka zlomila vázání na snowboardu, Vašek to završil svou zlomenou lyží. V centru Mestie sice existuje půjčovna, ale vyrvanou hranu vám zatím neopraví. Nemají žádné stroje, vosk zažehlují klasickou žehličkou. Prý jim to stačí a nákup lepšího vybavení zatím neplánují…

Tahle země je zkrátka ještě jinej svět. Čas plyne jinak. Benzín stojí dvacet korun za litr. Policajtům nevadí, když jedete z hospody na střeše auta. Byla jsem v Mestii v létě 2014 a přijde mi, že situace v zimě je mnohem zaostalejší než před třemi lety.

Tak trochu jinej Spar, foto: Vendulka Řehová

Downtown v Mestii, foto: Vendulka Řehová

Pan pekař. Ten chléb nechci chvíli vidět, foto: Filip Krejčí

Krávy krávy, jak si vlastně povídáte, foto: Klárka Janoušková

Kromě všech těch materiálních komplikací, zraněného kolene a bolavých svalů jsme poznali také nevyzpytatelnost vysokých hor. Nejednou nám Kavkaz ukázal, že příroda je mocnější než si možná spousta lidí myslí. To je ale také důvod, proč na všechny podobné výlety jezdím. Zprvu mě láká dobrodružství, nevšednost a výzva. Tím druhým a hlavním smyslem je ale návrat. Návrat z kopce, z hor, z letadla. Domů. Hory mi pomáhají připomenout si pokoru, která je tak často opomínána. Je to okamžik, kdy si uvědomíte, jakou hodnotu pro vás mají přátelé, se kterými daný okamžik sdílíte, a je vám v podstatě jedno, jak vysoko a daleko od domova jste.

I v Gruzii se dá žít TADY a TEĎ. A rozhodně to není fráze… J O tom, co jsme TAM a TEHDY všechno zažili, se rozpovídáme třeba někdy u piva…

Díky všem, děcka...