Jak Barunka a Klárka k Hannah grantu přišly...

1/22/2017 by Unknown 3 Comments A ⁺ a ^-

Upozorňuji, že následující článek je psaný se smyslem pro humor mně vlastním. Nekladu si za cíl zesměšnit nikoho kromě mě samotné. Postavy vystupující v textu nejsou smyšlené a celý příběh je založen na skutečné události, která se stala, resp. stane.

Naše předsilvestrovská příprava v Jizerkách

Přesně před rokem jsem zahájila svou erasmovskou expedici v Nantes. Vrchol Nanta Erasmy byl úspěšně zdolán na konci května 2016 – můj výstupový článek tady. Začátek letošního roku si pluje tak trochu na podobné vlně. Řekla bych ale, že výlet, který mě čeká, bude větší výzvou z toho sportovního hlediska. S Klárkou, zarytou vágusačkou, lyžařkou a bláznem v jedné osobě se totiž v březnu chystáme na legendární skialpový závod ve Švýcarsku – Patrouille des Aiguilles Rouges 2017.

Jak to vzniklo?

Tak nějak nevinně, jak už to většinou bývá. „Hej Klári, podívej, Hannah vypisuje nějakej grant na oslavu svýho 25. výročí. Materiálně podpoří vybraný projekty, nenapasujeme na to něco?“ Zahajuji facebookovou konverzaci. Trvá to asi minutu a nedočkavě čtu odpověď: „Tyjoo, hele to je dobrý, máš zítra čas? Stavila bych se na koleji a něco vymyslíme, pozítří jedu do Francie, nemám moc čas ale…“

S Klárkou jsme se potkaly v zimě 2013 na Mikulášským vagóně (čti na tradiční outdoorové akci konané k příležitosti oslavy svátku sv. Mikuláše, který se slaví v prostorách Obytného vagónu, jejímž majitelem je VŠTJ Ekonom aneb kde s kamarády trávíme Velikonoce, Mikuláše, Silvestra a div ne Štědrý den). Potom jsme se spolu mnohokrát míjely na závodech, orienťácích, lyžích a vždy si říkaly, že spolu musíme někdy něco jet. A kdo si počká, ten se dočká. Aleluja, po čtyřech letech: Here we go!

Skikros S ČT sport na vrchol - Klínovec

Druhý den si to dle domluvy šoupu v papučích k recepci, abych Klárce otevřela dveře, a chvíli na to už zabíráme dvě židle ve studovně. Studovat ovšem nehodláme, tady se budou řešit mnohem důležitější věci. Po chvíli brainstormingu Klárka navrhuje: „Baru a co když spolu pojedeme nějakej skialpovej závod?“ Mně se rozzáří oči a Klárka tu sázku navyšuje: „Vyjdeme z Zermattu, uděláme si aklimatizační přechod do Aroly, tam přespíme a druhej den se postavíme v Arole na start.“ Voilá. Já dávám all in. Plán je na světě. Jak jednoduché, ne?

Problémy jsou tu od toho, aby se řešily

Loučíme se s úsměvem od ucha k uchu, já samou radostí utíkám nahoru do pokoje balit věci na cestu či co, než mi dojde, že do března času dost a že možná ještě nějaký oblečení budu potřebovat. Do týdne vyplňujeme formulář a odesíláme plán naší Holčičí výzvy ve Wallisu do Hannahu. Mezitím jsme se snažily přihlásit na startovku závodu, ta je ale co? Ta je plná. O-ou. „Zkusím jim napsat, jestli nemaj nějaký navíc, jinak je to v řiti.“

Jsme ale holky šikovný, Klárčina francouzština je oslňující a my nejenže máme odpověď od Hannahu a jsme pozvány na pohovor, ale získáváme také VIP startovné na závod.

Vánoční dárek v podobě Hannah grantu

Datum schůzky v centrále Hannahu v Plzni dvakrát měníme, nejlepší variantou se nakonec zdá středa 14. prosince. Ráno po plese. Po EPO plese. Vstávám, hledám ponožky, rifle a balanc, ten ne a ne najít. Nic, snad ho najdu později. Není čas hrát si na hrdinku. Nasedám ke Klárce do auta. Původní plán, že se připravíme na pohovor, byl zhacen snad ještě před tím, než jsme se pozdravily a my z hodinové cesty řešíme 50 minut zážitky z plesu. „No neva, prostě jim tam řekneme svoje portfolio a bude,“ shodujeme se.

Nasmály jsme se, probraly, koho všeho známe a jak je svět malej a ze schůzky jsme odcházely s pocitem, že jsme vlastně ještě mohly říct to a to a to… Nevadí. Zvedám telefon, volám Vosákovi, ten je pozván na pohovor hned po nás. „Podívej, tam je,“ drcne do mě Klárka a ukazuje před sebe prstem na nějakou vtipně vypadající postavičku. No jo, taky chlapec po plese hledá rovnováhu.

V Plzni si ještě potvrdíme, že orienťáckou mapu vidíme častěji než autoatlas, po pár otočkách ale úspěšně nabíráme směr Praha. „Tak čus Kláruš a až budeš něco vědět, tak se ozvi,“ „Jasný, páá Baruš.“

Vosákův festival outdoorových filmů aneb jak zaplnit aulu na VŠE

„Klári, tak coo? „Nic…“ Po dvou dnech se situace opakuje: „Furt nic?“ „Ne, nějak nás napínaj…“ …střih, za tři dny zas ta stejná písnička. Chjo. Až najednou – je 22. prosince, ráno po našem vánočním outdoorovém večírku. Jedním přimhouřeným okem ještě v polospánku zavadím o displej mobilu a tam obálka značící email s předmětem: Je to tááám. Jsem okamžitě vzhůru, obejmu všechny plyšáky v posteli a div netancuju oslavnej taneček. Máme to.

„No jo, ale teď se fakt nesmíme ztrapnit a začít trénovat,“ honí se mi hlavou, a tak jak myslím, tak činím a ještě si jdu chvilku lehnout.

I rok 2017 tedy začíná výzvou. Pořádnou, holčičí, s krycím názvem Winter Carrots. Mrkve v zimě. Bára z Chropyně a Klárka z Prahy jdou do toho all in. Jak tahle sázka dopadne, to nikdo neví. Máme facebook, kde to spamujeme jednou fotkou za druhou. Trénujeme každá zvlášť. Klárka je momentálně v Itálii, já v Česku. V únoru se ovšem chystáme na společné skialpové soustředění. Kam? To necháme ještě pro některé jako překvapení.